Helena Šidáková

„Vezli nás do Bartolomějský ulice. A jak jsem tam seděla, tak jsem si říkala: ,V tý dece je určitě můj muž, to je určitě Zdeněk.‘ Dojeli jsme do kanceláře, kde jsem byla poprvé, a ten chlapík – my jsme neznali jména, jenom jsem věděla, že se jmenuje Borek a všichni mu říkali Doktore, i když neuměl pomalu ani psát – tak ten mě zavřel do skříně a nechal mě tam a odešel. Klepala jsem se hrůzou a říkala si: ,To bude zlý.‘ Asi za čtvrt hodinky mně otevřel, já jsem vylezla ven a samozřejmě můj muž tam stál, v podivným stavu... A oni mi říkali: ,Tak tady toho syčáka máš! Jsme ti říkali, že ho dostaneme. Tak se možná uvidíte naposled, tak se na něj podívej, jak vypadá...‘ Dokonce jsme si mohli podat ruku. A teď (estébák, pozn. ed.) říkal: ,Tak se přece vybrečte!‘ A my jsme byli jak zarytý, já neuronila ani slzu, on taky ne. To se všechno zavřelo... Jenom jsem mu říkala, jak se má. My jsme nesměli mluvit, co se s námi dělo. O čem můžeš mluvit? Jenom říct: ,Jak se máš... Snad to nějak dopadne...‘“

„(Syn, pozn. ed) vždycky říkal: ,Maminko, kdy už přijdeš domů? Vždyť já jsem hodnej a poslouchám!‘ A jednou mi říkal, že chodí do školky a že se tam učí básničku. Měli jsme mezi sebou drátěný pletivo, pak metr prostoru a pak zábradlí. My jsme byli od sebe daleko, ani jsme si nemohli podat ruce. On se vždycky chytil tý sítě a furt na mě mluvil a povídal mi, jak jeli vlakem. Jednou mi řekl: ,Já ti tu básničku povím: Dědeček a babička / ujídají z chlebíčka / až budou v nebíčku / bude více chlebíčků.‘ Mamince takhle tekly slzy a já se ptala: ,To je učej ve školce?‘ Dozorce začal řvát, že přeruší návštěvu, naštěstí to neudělal. Ale jednou nám návštěvu přerušil, protože malej Zdeněk spustil hroznej kravál, že nikam nepůjde, že tam bude, dokud tam jsem já, že chce ke mně... Babičce říkal: ,Babi, já s tebou nepůjdu, já tady budu u maminky, já nechci odejít!‘ Tak přerušili návštěvu, protože holky, který měly návštěvu se mnou, taky začaly brečet, poněvadž to trhalo srdce. Tak mně přerušili návštěvu. Maminka mu potom říkala ,Nic tam neříkej, jenom hezky mluv, vidíš, jak to dopadlo.‘“

„(Převáděč říkal:) ,Půjdete rovnou, tam přijdete k takovýmu lesíčku a hned za tím je hranice.‘ Tak jsme šli a ten kluk (patnáctiměsíční syn Zdeněk, pozn. ed.) začal strašně brečet. On spal, ale ječel jako siréna. A ono to bylo slyšet a já: ,To není možný, kluku, buď zticha!‘ My jsme ho nedokázali utišit. Najednou se rozsvítilo světlo a normální ,vébák‘ (příslušník Veřejné bezpečnosti - Sboru národní bezpečnosti, pozn. ed.). To tam ještě nebyla stráž, ta komunistická, to byli normální esenbáci. A ten esenbák byl na nás tak strašně hodnej! Ukazoval dozadu: ,Tam je bába, která slyšela ten pláč, ona je dojička krav, chodí tam dřív, ona to viděla, ona by to shodila, je to komunistka jako Brno. Kdyby tady nebyla, tak já bych vás odved.‘“

„Odvezli nás na nádraží a my jsme si neuměli koupit jízdenky, protože jsme neměli peníze. Tak nám dali pár korun a ten čůzák (?), co nás tam vezl, tak nám koupil jízdenky. A lidi, celý Pardubice, to viděli. My jsme neměli ani civil, ten jsme museli před rokem poslat domů. Tak nám koupili nějaký pracovní pláště, aby to nebylo vidět, ale ono to bylo ještě horší. Takže lidi okamžitě věděli, jak se na nás podívali... Byli úžasní, strčili nám nějakej pytlíček nebo peníze. A dělali to tak báječně, že ti, co nás hlídali, to ani nepostřehli. Nebo na nás mávali... Strčili nás do vlaku a jeli jsme domů.“

„První noc, když jsme tam (v klatovské věznici, pozn. ed.) spali, když se šlo spát, to se tam zvoní, tak se otevřely okna a ne jeden člověk, ale dva nebo tři začali zpívat Princi můj maličký spi od Mozarta. A to jsem teda brečela jako blázen. To všichni zpívali. A pak nám posílali v balíčku ovoce, bábovku nebo cukroví po těch dozorcích. Tam byli strašně hodný lidi! Já jsem se vrátila domů a pak už jsme šli opravdu naostro. Pak už to dopadlo blbě.“