Anna Štichauerová

„Tady v těchto místech (roh Smilovy a Sladkovského ulice) se zastřelil Alfréd Bartoš, když ho pronásledovali dva gestapáci. Zastřelil se, aby se jim nedostal do rukou živý. Moje tchyně šla zrovna z kina Jas, viděla, jak tam náhodně postřelili nějakého pána, návštěvníka kina.“

„Bydleli jsme v zájezdní hospodě U Zeleného stromu. Náš domácí stáje nechal přestavit na byty. Dne 24. června roku 1942 přijela kolona nákladních vozů přikrytých plachtami. Ti dva (gestapáci), kteří se chodili (bavit) k našemu panu domácímu, byli zrovna u něj. My jsme se museli na ty vozy na silnici jít podívat. Bylo to špatné, z vozů naříkaly ženy a děti. Pamatuji si, že z protějšího domu vyšla paní, která když slyšela, jak děti naříkají, zašla do domu a na tácku přinesla chléb, mléko, nějaký salám a podávala jim to. Z auta vylezl gestapák a hrozil jí pažbou, až jí tácek vyrazil z ruky. Takže to dětem ani ženám nemohla dát. Její manžel vyběhl z domu, měl obavu, že ji také odvezou a dají k lidem z Ležáků. Bylo to šokující, ale nikdo nevěděl, co se děje. Poté přijel pán na koni z Chrudimi a křičel: ,Hoří Ležáky.‘ Věděli jsme, co asi osadu postihlo. Nedaleko nás bylo krematorium, večer ho obklíčili němečtí vojáci a začali vozit popravené lidi z Ležáků. Podle vyprávění v osm hodin večer začali mrtvoly vozit, trvalo to celou noc. Hlídali, aby nikdo popel neschoval. Správce krematoria, pan Šafařík, i přesto nějaký ukryl. Je vystavený buď na Zámečku, nebo v Ležákách.“

„Stanné právo znamenalo, že nikdo nesměl u sebe přechovávat nehlášenou osobu, muselo být zatemněno a večer se lidé nesměli pohybovat v ulicích. Kdo poslouchal Londýn a prozradilo se to, byl zastřelen. Také byl zastřelen ten, kdo schvaloval atentát na Reinharda Heydricha a někdo ho udal. Každé ráno byla vyvěšena na kasárnách (Fučíkovy, Masarykovy kasárny) cedule, kdo byl předchozí večer na Zámečku zastřelen. Mně bylo sedm let, rodiče se o tom ze strachu před námi raději nebavili. Z doslechu vím, že dva lidé (např. pán, který pracoval v Kávovinách) byli za poslech zahraničního rozhlasu popraveni.“

„Nemůžeme všechny Němce házet do jednoho pytle. Když zabírali Němci Sudety, začali štvát Němce proti Čechům. Vzpomínám si na vyprávění jedné rodin ze Sudet, která se ze Šumavy musela odstěhovat. Na sudetoněmeckém setkání po projevu Konrada Henleina, ve kterém zmínil, že za všechnu bídu mohou Češi, se otec této rodiny přihlásil a řekl, že Češi dřou bídu s nouzí také. Tím byl pak označen za zrádce německého národa a zastánce Čechů. V noci jim házeli do oken kameny a hrozili fyzickou likvidací. Díky synovi, který sloužil u wehrmachtu, dostali provizorní byt naproti nám. Navštěvovali nás, měli jsme jednu místnost, tak jsem všechno slyšela. Německý voják, jejich syn, za nimi chodil. Pak pro ně sehnali byt naproti Zámečku, slyšeli všechny výstřely z poprav. Paní se z toho zhroutila, nepomohlo ani jejich přestěhování do centra Pardubic.“