Josef Dvořák

„Přijeli jsme v noci. Řvaní: ,Alles raus!‘ Někteří dostali pažbou po hlavě. Já naštěstí ne. Nastoupit do pětistupu a teď jsme šli po takové dlážděné cestě, kolem tma, z obou stran reflektory a teď řvaní: ,Kdo vystoupí, bude zastřelen!‘ Jak dlouho jsme šli, nevím. Kolem jsme viděli jenom tmu a na nás přímo svítili. Viděli jsme jen ty osvícený řady esesáků. Naproti tomu koncentračnímu táboru byly kasárny SS. Tam byli mladí esesáci, tak to všechno vyrukovalo s vlčáky. Tam měli cvičený vlčáky, kteří museli najít vězně, kteří se pokusili někde skrýt, když chtěli utéct, i když to byl zoufalý čin. Teď jsme přišli na velký prostranství. Běhali tam vězni ve štráfovaných blůzách. Já jsem si říkal: To je blázinec nebo co to tady je? Teď tam nějací mluvili, co tam byli, a dozvěděli jsme se, že jsme v koncentračním táboře. Byli jsme nastoupení a postupně nás vodili do toho dřevěnýho baráku, kde byly desítky sprch. Osprchovali jsme se teplou a pak studenou vodou. Ještě předtím nám ostříhali vlasy dohola. Tak jsme se oblékli do těch vězeňských šatů.“

„Bylo to Stehkomando. Tam byli ti, co byli slabí a nepracovali. Později museli pracovat všichni, i ti, co měli prakticky smrt na jazyku. Tam museli stát, nikdo nesměl sedět a tam údajně nějaký esesák, poněvadž po táboře chodili vždycky nějací esesáci, když my jsme pochodovali, tak se taky stalo, že nějaký esesák si s jedním zacvičil. Říkal: ,Klus a k zemi, styk, k zemi, styk.‘ A tak dál. Našemu bloku se to nestalo. Ale stalo se to jednomu bloku. A že tam údajně seděl, tak všichni z toho Stehkomanda museli nastoupit v tom mrazu. To bylo dvaatřicet pod nulou. A tam stáli asi už hodinu před náma. Teď si esesáci vzpomněli na nás. Tak jsme museli nastoupit a teď jsme tam stáli. My jsme předtím dostali takové palčáky, rukavice z umělé tkaniny. Mně v tom umrzly ruce. Jak jsme tam dlouho stáli, to nevim. Tam každou chvíli někoho odtahovali. Omrzlýho nebo padl. Ten den údajně zemřelo sto vězňů. Údajně tu zimu umíralo asi čtyřicet vězňů denně. A tam dováželi a nepropouštěli.“

„To byl politický vězeň. Jeho jméno už nevím. To byla Strafkolone – trestní kolona. Tam jemným pískem zaváželi takový močál a klusem tam i nazpátek. A on tam měl zřejmě pomocníky zelený (pamětník zřejmě myslí vězně se zeleným trojúhelníkem, který označoval uvězněné zločince, pozn. autora). On sám byl politický vězeň. On si z toho pracoviště udělal samotný pobočný koncentrační tábor, aby vždycky nemuseli strážní chodit. Tam byly postavený věže dokola a byl z toho malý koncentrák. A on se stal lageralter, čili starším tábora, vedoucím. Pak tam měli nějaký machinace a toho zbavili vedení a poslali ho do tábora. To už ovšem v koncentráku ti vedoucí tábora věděli. Jak se to dozvěděli? Věděli, že tam přijde, a už informovali svoje komunisty a sociální demokraty, kteří věděli, koho tam oddělal v té Strafkoloně. Tam je posílali z trestu. Tak se to předem dověděli. A teď ho začlenili na ten blok, kde byl předtím. Teď byli po večerním apelu a šlo se na blok. Najednou všichni odešli ven a zůstala jen část. To už byli domluvení. Ten mu řekl: ,Tys mi oddělal mýho kamaráda. Tys oddělal toho a toho. Tady máš provaz a kytici.‘ A šli ven a on se oběsil. To jsme se tam dověděli.“