Ing. Petr Rádl

„Já jsem z toho byl dost zoufalej. No a já jsem to v těch Cibulkovejch seznamech nehledal, já už nevím, kdo mi to řekl první. Řekli mi to asi dva lidi z práce.“

„To vyhození ze školy byla jasná věc, to mi jako řekli, že je jasný, a pak se jenom jednalo teda vo tom... Mně teda přišlo, že tím, že jsem teda přišel, kam on mi řekl, nic jsem tam teda nepodepisoval, že tím teda můžu zůstat na tý škole.“ „Kde jste se scházeli?“ „Vždycky v nějaký restauraci, čili já si pamatuju na Václavský náměstí, že to byla kavárna druhý cenový skupiny.“ „A co jste pili spolu?“ „No, já vím, že jsem pil prvně tonik, nikdy žádnej alkohol a myslím, že to stálo 4,40 Kčs, nebo džus, ten stál taky 4,40 Kčs. To teda platil on. Oni byli asi tři nebo možná i čtyři a ten úplně poslední, ten byl inteligentní, toho jsem měl docela rád. On byl nějak nad věcí, ale ten úplně první, ten byl vopravdu takovej přízemní člověk a pořád na mě útočil. Ten ač teda moc inteligentní... teda já jsem si myslel, že moc inteligentní není, ale na to musel přijít každej, že já jsem jim nic neřekl. No a von asi za to dostával vynadáno, tak vím, že vždycky na začátku se snažil... ale že by se jako snažil být nějak kamarád, to teda ne. Já jsem si docela, nevím teda proč, vážil toho posledního. To mně docela přišlo, že on je na úrovni. Mně... docela teda... přišlo, že v celým teda životě že je velmi důležitý se stýkat s lidma na úrovni. Tak tenhleten... mně skoro snad nevadilo, že je teda to estébák. Jo, jako nevím, tamten byl – hulvát je snad takový jiný slovo, ale takovej jako... že mi nestál... Tomuhle poslednímu... mně docela záleželo... mě nenapadlo, že by se ten režim mohl změnit. Mně docela přišlo, že já na něm pracuju, aby... protože jsem věděl, že on má teda... se to tady aspoň trochu lepšilo. A voni nějaký věci se i docela lepšily.“

„Tenhleten vedoucí byl samozřejmě komunista, tak mně přišlo hrozně legrační říct, jako že... to je snad jedinej, kde jsem řekl, ... že nemá kladný poměr k socialistickému zřízení, což jsem jako věděl.... podle mě to žádný udání nebylo, protože on samozřejmě vedoucím zůstal dál, to byl normální komunista, že jo, věřící. Tak jsem si říkal: Za to, jak mě buzeruje, tak se mu takhle pomstím.“

„Mě by hrozně zajímalo, tyhlety všechny výpovědi moje, který jsem na tom... já jsem teda žádný písemný jsem nedával. Jediný teda, co jsem dával – když jsem jel v roce 1979 do Maroka s mojí ženou, tak jsem měl napsat, jak probíhala pasová prohlídka na kterejch hranicích. To jsem napsal hrozně rád, protože se mi to hrozně líbilo, na rozdíl tady od tý příšerný prohlídky do západního Německa, tak tam byla svoboda, takže jako vrchol byl myslím, že rakousko-italská hranice, kdy přišel, což byl pro mě neuvěřitelnej zážitek, v civilu, měl jenom nějakej odznak. No a žena byla na záchodě na tý hranici a jako tím to skončilo, jo. Já jsem řekl, že je na záchodě, a vůbec nic nekontroloval. Mě docela bavilo, aby ty volové se chytli za nos, aby věděli, jak to má bejt na hranicích, že tam vlastně žádná, skoro žádná hranice... no, byla tam hranice, ale... To bylo asi jediný, co jsem dával písemně, takže všechno... on mi vždycky dával nějaký otázky a mě docela bavilo jim říkat nějaký věci, aby jim to bylo nepříjemný, jak lidi, když bylo nějaký zdražení, že za to může strana a vláda. No a von vždycky jako, kdo to říkal, a chtěl na mně nějaký jména, ale to já jsem nikdy nechtěl.“

„Jedna důležitá věc ještě: já jsem dlouho nic nepodepisoval. Já vím, že dneska agenty rozlišujou, že nic nevěděl, a ten, kterej to podepsal, že to byl jako vědomej... No, já bych je spíš rozlišoval na ty, který tam šli sami a chtěli udávat, a na ty takový... No, oni na mě... já jsem to dělal proto, protože jsem se bál, že když to dělat nebudu, nejdřív že mě vyhoděj ze školy nebo zavřou do vězení, a pak jsem se bál, že mě vyhoděj z práce. Byl jsem... zase jsem chtěl bejt hrdina, tak jsem nebyl v ROH, ale zase jsem... Zkrátka, jednou mě zavolali, tam [v práci] bylo zvláštní oddělení a to bylo takový dvojí, to bylo teda jako za těma mřížema na Správě dráhy, jednak to bylo veřejný, že tam vystavovalo vstup do budovy a takovýhle věci, no a pak tam to normálně sloužilo jako pro to StB. Tak mě tam jednou zavolali přímo. Já jsem si to jako do tý doby nespojoval, že tam to StB má svýho člověka celou dobu. Tam mi dali takovej papír, že když to nepodepíšu, že teda mě vyhoděj z tý práce a že budu mít dakší problémy a že musím zlepšit tu... Já si myslím, že mě docela bavilo, že jsem já intelektuálně... mě bavilo, jak oni jsou hloupí, že jsem jim říkal takový věci, že vůbec... mě to taky stálo nějakej čas, ale já kdybych byl na jejich straně, tak takovýhleho zpravodaje nebo agenta nebo jak jim říkal... Jako já jsem pro ně nemohl mít teda žádnou cenu. Zjistili, jak to bylo na hranicích, a to myslím, že byla jediná... to asi věděli stejně, že jo. A tak mi dal takovej papír a tam bylo, že... mně to nepřišlo, že to je nějaký udavačství..., že když jako bude něco, co vohrožuje zájmy Československý socialistický republiky a bude ohrožovat teda chod dráhy a já nevím, tak... tak já jsem to podepsal. Někdo mi ještě říkal, že v těch seznamech jsem dvakrát, tak jestli je to rozlišený tímhletím... Já vopravdu nevím, v kterým to bylo roce.“

„My máme v tom příbuzenstvu toho mého prastrýce... ještě potom je pro mě teda hrozný, že já jsem veden jako ten agent StB, já jsem se snažil napsat na nějakej soud, aby to teda všechno zveřejnili, to, co já jsem řekl, a posoudili, jestli já jsem teda někoho udal, protože tátův strýc je Emanuel Rádl, což teda byl původně biolog, ale filozof první republiky, tak táta mi o něm povídal. Když jsem dělal zkoušku z organizace a řízení na Vysoký škole ekonomický, tak za celou dobu studií... ono to zas tak běžný jméno není, za celou tu dobu studií se mě na to nikdo neptal a ten profesor nebo docent Opička, Vopička, organizace a řízení, se mě ptal, jestli jsem příbuzný toho reakčního filozofa. Já jsem říkal, že filozofy rozděluji na dobré a špatné. Tenkrát vyšla jenom ta Útěcha z filozofie, to se mi líbilo, no a táta si ho pamatoval, tak ten mi... tak to byla taková... takže pak, když se to zveřejnilo, že jsem agent StB, tak mně to přišlo, že jsem se celej... z příbuzenstva mi to teda nikdo nevyčetl, ale mezi kamarádama dost, právě z tý party, co jsme pálili ty volební lístky a i v tý práci třeba někdo.“

"Dobrý den. Jmenuji se Petr Rádl. Narodil jsem se 14. února 1950. Budu hovořit o tom, jak jsem se stal agentem STB a celou tu historii."