Jiří Pitín

“Uvědomte si, že ta cesta trvala tři dny, ty děti byly jen tak nalehko oblečený. Neměly skoro žádné jídlo. Tak tam takhle dojely, pochopitelně ty starší děti se staraly o ty nejmenší děti, utěšovaly je, protože plakaly samozřejmě – jednak zima, hlad a tak dále. No a tam některým potom těm dětem – to byla další taková nordická, germánská lest – dali pár koresponďáků, aby napsaly domů příbuzným. Ne do Lidic, protože věděli, že už lidická adresa neexistuje, Němci, ale příbuznejm. Takže je několik korespondenčních lístků, byly k nahlédnutí v muzeu v tom památníku v Lidicích. Bohužel jsem zjistil poslední dobou, že už tam nejsou v té jedné kóji, což je veliká škoda. Tam třeba jeden chlapeček chce, aby jim poslali z Lidic aspoň ty kůrky chleba, co dávaj králíkům. Co byl smysl těch lístků? Smysl těch lístků bylo upokojit veřejnost, příbuzný u nás v Čechách, v protektorátu. Že děti jsou živý, že je to v pořádku, v uvozovkách, jak říkáme my, “brambory jsou v řádku”. A já shodou okolností mám taky ten korespondenční lístek originální od mý sestry Marušky, který poslala mý tetičce. A je zajímavý, co tam chce. Chce něco k jídlu a chce nějaký hygienický prostředky, nějakej hřeben a mejdlo a tašku. A brzo, protože nevěděly, kdy maj jet. A aby neměli strach, že tatínek s maminkou a s Jiříčkem, to jako se mnou, jsou někde na práci. Protože to jim říkali samozřejmě ti Němci, že jo.”

“Ty ženy a děti byly tři dny v reálce v Kladně. Tam pouze na těch parketách – pamatujme, že to bylo desátého června, takže teplo, takže měly málo, co na sebe. Jestli měly po kapsách něco, do čeho by kously, tak to nevím, ale určitě nebyly vybavený na to, že tam budou tři dny. Ony si totiž myslely, že tam budou akorát den, že tam se vyškrtaj nějaký seznamy a že je pošlou zpátky do Lidic. Pochopitelně se to nekonalo. No a třetí den nastala ta nejstrašnější etapa pro ženy, pro matky a pro některé děti mimo těch, co to přežily. Odtrhávání dětí od matek. To si pochopitelně nikdo z nás nedovede představit. O tom jsou určitě vzpomínky lidických žen, které se vrátily, některé, z koncentráku. Dokonce muselo se střílet. Jeden gestapák tam střílel pistolí do stropu. Takže nakonec byla taková ta typická nordická, germánská lest: děti půjdou napřed, pojedou autobusem, aby to měly pohodlnější, a vy pojedete za nima vlakem a setkáte se. Tak jo, tak se tak stalo. Akorát že se nesetkaly. Ženy odvezli na vlak a odtamtud rovnou do Německa, do koncentračního tábora Ravensbrück.”

„Bylo to mimo mě. Naštěstí. Já jsem tomu strašně vděčný, že mám tu mizernou paměť, možná že je to sebezáchovný zásah, protože mě například udržel v duševní integritě. Takže osobně jsem tomu rád.“

„Když se tatínek ráno dozvěděl od těch ostatních, co se děje a že jsou Lidice obklíčené, tak se nevrátil do Lidic a schovával se. Nejdřív šel do Hostouně. To jsem se dozvěděl asi teprve před dvěma roky od mé sestřenice, která tam žije. Ta je zhruba ve věku mé sestry. Takhle by asi vypadala moje sestra, kdyby se dožila. Protože my jsme byli všichni podobní, to vidíte. A ona bydlela v Hostouni u svých příbuzných nebo u někoho, už si přesně nevzpomínám, jak to formulovala, a ten můj táta tam u nich měl být údajně asi dva dny. Ale právě ta paní nebo teta od té sestřenice říkala: ,Hele, Franto, tady nemůžeš být, víš, co se děje.‘ Tak on odešel a prý se potom schovával ještě chvilku tam někde v lomu, jak se jde ke Hřebči. Tam je mezi Hostouní a Hřebčí cesta a nějaký lom, tak tam se schovával. A potom se schovával v lesích u Unhoště. A tam právě... už neměl jídlo, tak chtěl vyměnit potravinové lístky za chleba. A narazil na toho hajného nebo adjutanta Černého a ten ho udal. Takže byl potom odvezen přes Kladno do Prahy a byl popraven s dělníky noční směny a s rodinou Horákových a Stříbrných na kobyliské střelnici.“

„My jsme právě byli s maminkou u mé tetičky na návštěvě z toho důvodu, že v prvním patře toho domu byl dětský lékař MUDr. Frič. A tetička ještě říkala, aby tam maminka se mnou přespala, že pojedeme druhý den ráno, a ne takhle navečer. Ale maminka říkala, že ne, že tatínek přijde z noční směny. On dělal takzvaného bílého zedníka, na Poldovce na hutích vyzdíval pece. Opravoval je, když byly vypálené. Takže jsme se ještě ten večer 9. června vrátili domů, že musí tatínkovi uvařit a tak dál.“

„Maminka skončila svůj život na Vánoce 1944. To mám tady, to vám ukážu ty úmrtní záležitosti. Mám prozatím dvě informace, jak skončila. Jedna informace je, že se v podstatě zbláznila, že běhala pořád na bránu, chtěla... volala děti... a že prý viděla tátu, protože tam byl komín, jak leze po komíně. To byla asi asociace přes ty cihly... [na jeho zaměstnání]. Druhá, že skončila v drátech, tak já nevím. Každopádně už to nevydržela, protože byla moc senzitivní.“

„Měla se mnou očistec... a je v nebi. Jestli ji to naplnilo? Asi ano, když i na smrtelné posteli volala moje jméno. Takže asi přesto, že jsem byl zlobidlo, tak ji to nějakým způsobem naplnilo. Každopádně ve mně měla to dítě, které sama neměla. A každopádně jí vděčím za to, že je to můj nejbližší rodinný příslušník, a určitě to bylo lepší, než kdybych byl někde u cizích lidí.“