Jindřich Valenta

„Ze šachty jsme na lágr procházeli bránou, kde nás takzvaně filcovali, zda neneseme něco, co u sebe mít nesmíme. Na cimru jsme fasovali dva kyblíky uhlí na den. V zimě, když nám dírami v barácích sněžilo do postelí, to nemohlo stačit. Ze šachty jsme si tedy nosili potají dřevo. Dělali jsme to tak, že jsme si do rukávů od fáráků nastrkali nařezané kusy. Bylo ho tam dostatek na podpěry chodeb a podobně. Slušní bachaři nás s tím pouštěli dál. Ti, co slušní nebyli, nás donutili náklad vysypat na jejich cimru a zatopili si s tím sami. Jednomu z nich, který se jmenoval Korejec, jsem si v této situaci dovolil říct, že si ho nechám vymalovat na kredenc, aby mi nechodily děti na cukr. Byly z toho tři dny v korekci.“

„Zřejmě tam byli bachaři, kteří nastoupili ještě před osmačtyřicátým kvůli dozoru nad kriminálními živly. Nás, politické vězně, nejspíš nebrali tak vážně, jako ostatní trestance. Na celách se smělo kouřit a vězni si mohli kupovat tabák jménem Taras Bulba a papírky. Starší chlapi to pochopitelně neuměli balit, a tak jsem jim já, nekuřák, balil cigarety. Jednou jim však došly zápalky. Když přišel bachař s jídlem, tak ho požádali, zda by jim nějaké nedal. On na ně místo toho začal řvát sprostá slova a odešel. Za hodinu nebo dvě se najednou potichu otevřely dveře, někdo nám dovnitř hodil krabičku zápalek a zase zavřel. To znamená, že někdo z nich musel být soucitný. Jelikož se však báli sami sebe navzájem, tak to musel udělat takto potají. Byl to skoro hrdinský čin, protože kdyby ho chytili, tak by měl velký průšvih.“

„Přišel jste do vrátnice a tam vám nasadili na oči tmavé brýle. Dál vás vedli za loket jako slepce do některé z místností. Při samotném výslechu vám brýle sundali. Po chvíli se mi chtělo na malou. Brýle jsem si musel tedy znovu nasadit a zřízenec mě odvedl na záchod, kde jsem si je mohl zase z očí sundat. Čůral jsem do mušle, on stál vedle mě a díval se. Asi abych do pisoáru něco nevyhodil. Po tom, co mě vyslechli, mě odvedli do jiné místnosti, kde jsem se musel vysvléknout a odevzdat vše, co jsem u sebe měl. Místo toho jsem vyfasoval vězeňský úbor.“

„Chvíli jsem byl bez skautingu. Začal jsem chodit do tanečních. I když byl skauting zakázaný, tak jsem stále na klopě nosil skautskou lilii. Tenkrát bylo zvykem, že se lidi hlásili k organizacím, do kterých patřili – ať to byly politické strany, nebo (zájmové – pozn. ed.) organizace. Skauti měli lilii. Tancoval jsem s děvčicí Alenou Šímovou. Říká: ‚Ty jsi skaut?‘ Říkám: ‚No.‘ Dali jsme se dohromady a přitáhla mne do ilegálního oddílu. Co jsme mohli v našem věku dělat v ilegalitě? Roznášeli jsme nějaké letáky, které byly proti režimu. Potom jsme dělali, v dnešní době se to dá nazvat voloviny, ale tenkrát se to pokládalo, že bojujeme proti něčemu. Třebas jsme na ČSAD autobusům vypustili pneumatiky. To byla naše takzvaná sabotáž.“

„Když nás zavřeli do kriminálu, tak se nám starší vězni smáli, že nás sebrali z houpacího koně. Protože hned jak nám bylo osmnáct, tak nás zatkli. Celkem v naší skupině bylo asi patnáct lidí a vyfasovali jsme asi 160 let dohromady.“

„Zajímavé setkání bylo se synem prvorepublikového ministra Bechyněho. Ten bojoval na západní frontě a v lágru se sešel s esesákem, proti kterému na Sahaře válčil. Spali na jedné posteli pod sebou.“

„Zavolali mě k panu vedoucímu, tenkrát k soudruhu vedoucímu. Mého vedoucího poslali pro kabát… Zajímavé je, i když nejsem pověrčivej, tak tohle se jim povedlo, že si vybrali dobře. Bylo pátek třináctého.“