„Ve Lhotě jsem se sešel s otcovým známým. Odtáhl si mne zpátky a řekl: ‚Hele, potřeboval bych udělat nějakou práci.‘ Dal mi svazek spisů, nevím, co v tom bylo, určitě nějaké výkresy, plány. Měl jsem to na kole odvézt do Vlachova Březí. V té době jsem již pracoval v učení, ale stejně jsem to udělal. K úkolu jsem dostal pistoli, dalekohled, buzolu. Dostal jsem plánek, který mi nikdo nemohl vzít z hlavy, protože jsem se musel naučit trasu. Musel jsem spisy dopravit sám, ale mohl jsem si vzít společníky. Tenkrát čundráci nejezdili na kole, skauting byl omezen. Ale domluvil jsem se s dvěma kluky, aby mi dělali, jak se říká, křoví. Jenže jeden z nich si vzal ještě jednoho chytrého a to byl zlodějíček. Jeli jsme a cestou zlodějíček vyvedl nějaké nepříjemnosti. Dojeli jsme až ke Strakonicím, kde si na nás počkali policajti.“
„(Pracovníci z ústředního skladu Dřevopravu) šli na náměstí (Republiky) a táta s nimi. S dalšími tam dělali na radnici paseku. (Papíry, busty) lítaly z oken. Já jsem tam přišel později, nevěděl jsem, že je tam otec. Ze soudní budovy lítaly ven zase spisy, hořela ulice. Bylo to dost zajímavý. A my tam působili na vojáky, na důstojníky, kteří byli z 35. kasáren, to bylo hned vedle (náměstí): ‚Armáda jde s lidem. Nevíme, co tady děláte. Schovejte (zbraně).‛ Oni nedělali nic, ani nemohli, byli dezorientovaní, nevěděli, co mají dělat. Jenže potom se do toho obula Praha a přijeli z Prahy estébáci a milicionáři.“
„Nikdo z chlapců nevěděl, co já vezu. Svitek dokumentů jsem měl stočený v kole v trubce pod sedadlem, kterou jsem měl předat. Na skrýš nepřišli ani esenbáci. I když mi vzali kolo, nenašli to. Byl jsem odsouzený, že jsem měl zbraně, že jsem přecházel přes hranice na Rakousko. Na rozcestí u Vlachova Březí jsem se měl na heslo sejít s jedním člověkem. To se pochopitelně neuskutečnilo, ale vypadly ze mne dvě pistole. Takové vybavení bylo policajtům divné. Ale trochu mne zachránilo, že jsme s sebou měli zloděje, protože jsem se s ním svezl. Kdyby vyšetřovali přímo mou činnost, dostal bych jako mladistvý čtyři nebo tři roky. Takto jsem dostal trest půldruhého roku vězení.“
„Koukám na letadla, pamatuji si, že bylo pod mrakem. Letadla letěla strašně nízko, viděl jsem svaz pohromadě, druhý svaz pohromadě, blížily se, černé (skvrnky na nebi). Už jsem viděl bomby, v první moment je vidět, jak letadlo otevřelo dole dvířka, a začaly padat bomby. Jak dostaly švunk, už nebyly vidět. Ale první moment, když letadlo sype bomby, byl vidět pouhým okem. Letadla už byla nad námi, tak jsem řekl: ‚Šup zpátky (do dílny), tady to smrdí.‘ Jen jsem toto domyslel, prolítla ulicí bomba, která dostala žábku. Záře jisker. Dostala se k baráku a hned explodovala. To už bylo kus ode mne. Snažil jsem se rychle dostat dovnitř. Ale tlak, který se rozpínal, mne zachvátil a tlačil mne dovnitř. Naštěstí jeden dělník Rakušák to také pozoroval, nebo byl tak chytrý, měl jsem ho za sebou a spadl jsem mu do náruče. Vzal mne. A se mnou to začalo lomcovat, zalezl jsem si na záchod za mísu a tam jsem byl skrčený, než jsem se dostal ze šoku. Protože jsem viděl bombu na vlastní oči.“
„Udělal se průvod, měli tam džíp a jelo se osvobodit Škodovku, že Škodovka nevyšla celá. Toto byli Doudlevečáci, ostatní že jsou uzavření v halách, takže je musíme osvobodit. Šlo se na Škodovku. Přišlo se k továrně, o bránu se (demonstranti) opřeli, až ji vyvrátili, a šlo se dovnitř. Zatímco se vyvracela brána, uviděl jsem tátu. Tak jsem mu říkal: ‚Pojď se podívat dovnitř.‘ A on povídá: ‚No, tak půjdem.‘ Ale pak jsem viděl, že je tam Fiala z Litic v milicionářském a s puškou. Tak jsem řekl: ‚Hele, tam je ten a ten, jdeme odtud.‘ Táta říkal: ‚Já ho nevidím.‘ Nepoznal ho. ‚Já ho viděl, jdeme.‘ Jen jsme se otočili a šli jsme zpátky. Nic se tam nedělo, nic jsme neudělali, jen jsme se otočili a šli jsme pryč. Ale on to udal.“
Václav Eliáš se narodil 1. dubna 1935, jeho otec Václav Eliáš st. měl truhlářskou dílnu v Liticích u Plzně. Obec byla součástí Sudet, proto pamětník navštěvoval německou Volksschule a poté českou měšťanku, školní docházku si protáhl kvůli jazykovým problémům. Poté se vyučil truhlářem. V době učení, v dubnu 1952, se pokusil o útěk do Rakouska, měl doručit tajné materiály do Vlachova Březí na Šumavě, kde se měl setkat s člověkem, který ho převede přes hranice. Kvůli nespolehlivým společníkům byl ale už ve Strakonicích zatčen a odsouzen za pokus loupeže a krádeží na jeden a půl roku odnětí svobody. Byl vězněn v nápravném zařízení pro mladistvé v Zámrsku, odkud byl 4. května 1953 propuštěn při amnestii. Pracoval v Dřevopravu a dokončil učiliště. Již 1. června 1953 se s otcem zapojil do demonstrací proti měnové reformě v Plzni. Dne 7. srpna 1953 byli oba souzeni Lidovým soudem v Plzni, který pamětníka zprostil žaloby díky jeho členství v ČSM a držení Fučíkova odznaku. Otec byl ale odsouzen pro trestný čin nepřátelského jednání proti republice k 14 měsícům vězení, ztrátě občanských práv a propadnutí veškerého jmění ve prospěch státu. Byl vězněn v Ilavě a nedlouho po svém propuštění zemřel (1956). Václav Eliáš ml. pracoval nejprve jako truhlář v Dřevopravu. V letech 1955-1957 absolvoval vojenskou službě u Technických praporů v Bohumíně, Dubnici a Mošnově. Na Ostravsku zůstal ještě několik let, poté se vrátil do Plzně. Vystřídal řadu zaměstnání - výroba nábytku v Jitoně, ve Škodových závodech: Obalová technika, Hutě, Obráběcí stroje, přitom dlouho pracoval na vedlejší pracovní poměr jako truhlář v Jednotě. Po roce 1989 se živil jako živnostník - truhlář, práce s kovem.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
