Anna Šrotýřová

„My jsme tam měli hospodu. To je asi pětadvacet baráků, kousek za Zdíkovem. V září najednou přijeli Němci. Měli jsme hostinskou místnost, říkali jsme tomu šenkovna. No a přišli Němci, že se tam musí ubytovat. My jsme tam byly s maminkou samy dvě, tak to víte, byly jsme ustrašený. Ale ten důstojník nám řekl, že jim nesmíme prodávat pivo a ať nemáme strach. Tak oni spali tam u nás v šenkovně. To bylo odpoledne. V noci jsme byly s maminkou zamčené, ale někdo na nás klepal. Byl to zase ten důstojník, že dostali vyrozumění, že musí ustupovat. Že měli zůstat u lesa, ale omylem to vzali o kus dál. Tak ještě v noci odešli. Ale kolem lesa to zabrali, na silnici tam postavili boudu a byli tam už potom celou válku.“

„Předtím tu byly dcery. Tehdy se všichni museli hlásit v Prachaticích. A Zlatuška potom vyprávěla, že ten úředník říkal, táta ať sem ale nejezdí. Také se prý stalo, že někdo přiletěl, na letišti se mu ale zdálo něco podezřelé, tak sedl do letadla a letěl zpátky. Ti lidé měli ještě pořád strach. My jsme sem jeli v devadesátém roce, rok po revoluci. Ale manžel říkal: ,Když jsem jim podával ten americký pas, tak se mi třásla ruka.‘“

„Měli umluveno, že jich půjde víc. Manžel odešel narychlo v noci, rovnou během služby. Měli jsme umluveno, že kdyby něco, tak bude tam a tam čekat. Já jsem mu do ruksaku sbalila pár věci a brzy ráno, za tmy jsem zadním vchodem vyrazila. Potom jsem se dověděla, že mě hlídali u předního vchodu. Možná to ale byla jen taková hlídka na oko. Musela jsem se potom rychle vrátit, abych vypravila děti do školy. Manžel čekal v lese u jedné opuštěné chalupy, tak jsem tam za ním šla. Loučili jsme se s tím, že on tam bude čekat na ty další. Ale v poledne přiběhla holka ze školy a říká: ,Mami, strejda Pepída peče chleba a četníci tam hlídají.‘ Tak co dělat? Tak jsem běžela ven a potkala jsem jednoho finance a on řekl: ,Paní Šrotýřová, nikdo nepůjde. Udělalo by to ve Kvildě velkou senzaci, kdybychom všichni odešli. Musíte jít za Jendou a říct mu, že my nejdeme.‘“

„Ty lidi dovedli na hranice a už jsme o nich nevěděli. Nikdo se nevrátil. Nevěděli jsme, jak je to zařízené, co máme dělat. Když jsem odcházela já, měla jsem to mnohem snazší, protože manžel byl v Německu už půl roku. Už věděl co a jak. Přijeli Američani s Jeepem a odvezli nás do Zwieselu. Potom se šlo do sběrného tábora do Mnichova na tzv. screening, vyšetřování u FBI nebo u koho. Tak nás každého prošetřovali. Jestli byl dotyčný komunista apod. My jsme tam jen zajeli, druzí tam museli zůstat a teprve odtamtud je posílali dál. Byli tam Češi, Poláci, Maďaři… Utíkali všichni, nejen Češi.“

„To bylo v květnu, přijel nějaký inspektor od finanční stráže. Prý vzhledem k tomu, že máme děti a jedna dcera už měla jít brzy do školy a na Knížecích Pláních škola nebyla, tak že půjdeme na Kvildu. Tak od 1. června už manžel zase začínal jako finanční stráž na Kvildě. Nebyly byty, protože na Kvildě byli tenkrát ještě Němci. A byli tam také stále američtí vojáci. Nikdy se nestřílelo. Nikdy se tam s Němci špatně nezacházelo. Manžel, protože tady na těch obecních úřadech trochu pracoval, tak ho tam ten inspektor dal k dispozici obecnímu úřadu. Takže manžel tam pracoval na obecním úřadě, a ten odsun tedy hodně vyřizoval. Všechno šlo v klidu. Někteří Němci byli sociální demokraté, nemuseli tedy odejít. Ale oni řekli ,Všichni známí jdou, co my bychom tu sami dělali.‘ Tak všichni kromě jedné ženy odešli.“