František Šťastný

„Jsem slyšel od kamarádů, že ta Dukla taky byla zbytečná, však byl za to i generál Svoboda potrestanej, protože tam nahnal lidi a ti Němci byli na kopci v počtu pár jenom, kdyby se to obklíčilo, tak to nemuselo takhle dopadnout. Ale to už je pozdě o tom dneska mluvit, to už je pozdě.“

„A kapitán rada povýšil hned Reicina na podporučíka a mě na desátníka. Žádný takový nejdříve svobodník a tak, přímo na desátníka. Jenže já jsem ho neměl rád, on byl tak protivnej chlap, to se nedá vyprávět! To bylo Franty zrovna, já měl svátek a já jsem něco popil a von přišel. Moje povinnost byla říct: ,Soudruhu podporučíku, co si přejete?‘ A já namísto toho: ,Ty kurvo židovská, nechoď mně na oči!‘ A prásk po něm židlí na dveře. No, tak on utek. A druhej den mně to (výložky) utrhali i s pahonama, a do strážný roty! A tak jsem šel do strážný roty.“

„Útočili jsme večer, ani se nepamatuju, jak se ta vesnice jmenovala – Mmachnowka nebo tak nějak. Němci nás pozorovali, pustili světluše, takže bylo (vidět) jako ve dne, a minometnou palbu. Němci měli kaťuše, Rusáci vaňuše. Kdo utíkal, ten tam vostal. A kdo ležel a plížil se, tak jako já, ten se zachránil. Já jsem se plížil až k lesu a tam stál Rusák a křikl: ,Stůj, kam utíkáš!‘ Já ale neutíkal, v tu chvíli člověk nevěděl, kde je, kde je náš útvar. Rusák slyšel, že mluvím taky rusky, tak mi ukázal, kam mám jít, a tak jsem se dostal k našemu útvaru.“

„Dokud byli Němci, tak mně pomáhali. To nebyli majitelé, ti Němci, ti byli zavření tehdy v Postoloprtech. To byli Němci, kteří tam pomáhali hospodářům, no a když je odsunuli, tak jsem tam zůstal sám! A to bylo devadesát hektarů! Já jsem měl dva páry koní, traktor, osm kusů dobytka hovězího, obecního bejka, to bylo velký hospodářství.“