Vladislav Krátký

„Takže jsme se vrátili sem do Plzně. A tady nastávaly určitý komplikace. Poněvadž když byl otec přeložen do Mladé Boleslavi, ten náš dům pronajal. A smlouva zněla, že jakmile bude třeba se vrátit do Plzně, tak s půlročním termínem bude nájemník vyrozuměn o tom, aby se přestěhoval někam jinam. To bylo na podzim roku 1938. Ten nájemník, to byl Žid, měl směnárnu na náměstí. Když byl vyzván k tomuto kroku, tak nereagoval. Takže my jsme se vrátili do Plzně, ale nemohli jsme do svého domu. Škodovka tehdy měla pronajatý dům na Klatovské třídě. A tam byly volné byty. Ten dům se vyprázdnil. Ty byty, to byly slušné byty, normální, tak jsme tam jeden byt měli, s výhledem na Klatovskou. A pak přišel 15. březen 1939, dům byl velice rychle obsazen gestapem, my jsme tam byli. Ty úředníci gestapa se bavili tím, že my jsme měli toho našeho Populara, byl průjezd a takový dvorek směrem na západ, a tam bylo něco podobného, jako mají v Bruselu – čůrající chlapeček. A ty gestapáci se bavili, když se namazali řádně, tím, že na něj stříleli v noci. To bylo dost nepříjemný. A u toho našeho auta, který jsme tam měli zaparkovaný, to každou chvíli utrhli kliku nebo něco takovýho a pořád naléhali, že to chtějí celý, a kdy se jako vystěhujem. Otec se s nima moc nemaloval, poněvadž to neměl on nikdy ve zvyku, on uměl dobře německy. Oni říkali: ‚Prosím vás, a kdo je ten člověk?‘ Když jim vysvětlil, že ta smlouva ještě neskončila. ‚A kde je ten člověk, my se na něj podíváme.‘ Kdyby jim řekl, že je Žid, tak... On bohužel tomu stejně neušel, ale ne naší vinou. Takže jsme se tam ještě zdržovali, a to mělo velice nepříjemné důsledky. Dříve, než se gestapo přestěhovalo na nábřeží, kde bylo policejní ředitelství, jehož budovu potom obsadilo gestapo, tak tam pořádali výslechy. Některé místnosti přiléhali k našim místnostem. Když se tam konaly výslechy, přišel gestapák, všechny nás zahnal do kuchyně, která byla nejvzdálenější, sedl si před dveře, položil si pistoli na klín. A tam jsme seděli, dokavad výslechy neskončily. A ve sklepě už byli věznění a mlácení Židé. Když potom Epstein se musel vystěhovat, tak jsme se tam nastěhovali my.“

„Když zazněly poplachové sirény, všichni občani se museli uchýlit do krytu. Jakmile se rozezněly sirény, opustili jsme náš dům. Tvrdilo se, po zkušenostech z Německa, že několikapatrové domy jsou odolnější než vilka, která po přímém zásahu je srovnána se zemí. Každou noc, kdy byly nálety, jsme běhali asi sto padesát metrů do ulice, kde byly vysoké nájemní domy, a tam jsme přečkávali nálety. Nálet trval asi tři čtvrtě hodiny, pak jsme šli zpátky a čekali, jestli náš dům ještě bude stát. Měli jsme to štěstí, že ačkoliv bomby dopadaly na západě Plzně, před továrnu Škoda, náš dům měl jen poškozenou střechu a občas rozbitá skla. Jako kluci jsme se také chodívali dívat, se smíšenými pocity, jestli není poškozená škola. Byli jsme tak svědky dost drastické podívané, kdy na dvoře bývalé reálky, na Mikulášském náměstí, byly narovnané rakve s těly obětí.“

„Anglické nálety se konaly v noci, a konec roku 1943, a 1944 do roku 1945 byly denní nálety americké. Byly jsme v našem domě, ale tehdy byla fáma, že tyto domy, pokud dostanou zásah, jsou totálně zničeny. A pak se to prokázalo. To bych mohl potvrdit, kdy, kdo, kde a jak. Říkalo se, že nejlepší je co nejrychleji, když byl vyhlášen poplach, se dostat do nějakého velkého činžáku, čtyř- nebo pětipatrového nejlépe, a tam v tom krytu přežít, dá-li Bůh, nálet. Tam je ulice, řekněme nějakých 200 metrů, s vysokými domy, po levé straně je to ulice Vrchlického, to asi není důležité. Jakmile byl zahoukán poplach, tak už jsme měli sbalená zavazadla, no kufříky, a už se šlo. To už začalo střílet protiletadlové dělostřelectvo, už zvonily střepiny o chodníky a už jsme začali vidět na obloze tzv. vánoční stromečky, což byly britské osvětlovací rakety, které osvětlovaly cíl. To už jsme tam vnikli, tam jsme si sedli. To byl normální sklep, který měl jen zazděné okno, zpravidla byla proražená zeď do sousedního domu, sousedního sklepu a stropy a stěny byly podepřeny trámy. Teď tam byly podle zdí dlouhé lavice a tam se sedělo a čekalo na svůj osud.“ Měli jste tam připravené nějaké zásoby? „Ne. To, co bylo v kufru, tam se vzalo třeba chleba, takovéhle věci zásadní, potravinové lístky, což bylo velmi důležité. Tam se sedělo a přečkával se nálet. Tam se projevovaly lidské vlastnosti. Slyšet hvízdající bomby nad hlavou je velice nepříjemné, pokud je slyšíte, jak hvízdají, tak odborníci říkají, to je dobrý. Minou. Ale ty dopady byly poměrně blízký a celá budova se jakoby houpala. A teď ty povahy lidí. Někdo proklínal, někdo se modlil, někdo plakal, někdo seděl a stoicky čekal, co se stane. My jsme seděli celkem v klidu, poněvadž moji rodiče měli válečné zkušenosti z Ruska.“