Milan Paumer

Přepadení vozu s výplatami, další lidská oběť.

O pohostinných Němcích po odhalení úkrytu ve stodole.

„My jsme se rozhodli lovit nutrie kvůli kůžím, tam na to byly podmínky. Už jsme měli nashromážděnejch asi dva tisíce kůží, už jsme to chtěli prodat, a najednou přišel hurikán. Pánové, vy nevíte, co je hurikán. My jsme byli v jižním Texasu blízko toho golfu (zálivu) Mexickýho. Když přišel ten hurikán, tak golf se zdvihnul patnáct footů, to je pět metrů, a zaplavil nám všechno. Odplavil nám ty kůže. Tak jsem se rozčílil a povidám – hele, já jedu domů. Já jsem tam pracoval v takový... to nebyla fabrika, tam se opravovaly, repasovaly letecký motory. A tak já řeknu dílna, ale ono to zaměstnávalo asi osmdesát lidí, byla to velká dílna, tak oni měli jaksi vojenskej kontrakt s Air Force, repasovali jsme tam ty jejich motory, na těch starejch, jak se jim řikalo, B 17, to byly ty lítající pevnosti. A potom ten poslední model, to byl 29. No a tam jsem byl jenom dva roky a pak jsem se dal do taxikaření. Já jsem si to vypracoval na pět taxíků. A to jsem potom zpozoroval, že těch pět je akorát pro jednoho majitele. Protože jak už byste potom jich měl víc, tak už byste potřeboval svou dílnu, mechanika, potřeboval byste svůj odtahovač a takovýhle věci. A to ne. Nechtěl jsem žádnýho partnera, protože jsem nechtěl, aby mi někdo počital moje peníze. Tak jsem, v pěti to bylo dobrý, vedlo se mi dobře, všechno jsem si to ovládal sám. Já měl tu výhodu, že jsem jaksi byl trošku vyspělejší v technickejch znalostech a věděl jsem, co a jak. Já tam přišel a řek jsem mu – heleď, todleto mi vyměň, udělej mi todleto, a tim jsem si ušetřil taky trochu peněz, protože s těma mechanikama to není taky tak jednoduchý.“

O výcviku a působení v armádě Spojených států.

Okolnosti odchodu z vojenské služby, cesta na Horu Svaté Kateřiny.

„Řekli jsme si, že prostě musíme získat něco spolehlivýho, no a spolehlivý věci, to byly jedině armáda nebo policie. No a na armádu jsme byli trochu krátký, s tim bysme se asi daleko nedostali, a tak jedině tydlety menší policejní stanice ve vesnicích anebo městečkách. Tak jsme se rozhodli nejdřív na ten Chlumec. Já jsem dělal pořád šoféra, poněvadž já jsem měl tenkrát už řidičskej průkaz a taky už jsem měl dost zkušeností s řízením, tak jsem vždycky, když se něco dělo a potřeboval se k tomu šofér, tak jsem jel já. No tak jsme jeli do toho Chlumce. To jsme jeli do Prahy, kde jsme si objednali taxíka. Radek mu nejdřív řek: ,Hele, mi ti dáme čuchnout chloroform a pak, až se probudíš, tak už si můžeš dělat, co chceš.‘ A on povidá: ,Ne, ne, prosim vás, jestli mi chcete dát chloroform, tak to mě radši rovnou zastřelte, protože já mam špatný srdce a já bych to nepřežil.‘ No tak jsme řekli, ať si jde sednout támhle ke stromu a ať tam opravdu sedí asi tak půl hodiny, a po tý půl hodině že už si může dělat, co chce. No a tak se to taky stalo, že za půl hodiny jsme jeli zpátky z toho Chlumce a najednou já koukám a vprostředku silnice stojí chlap a začne takhle mávat, a já povidám: ,Hele, tady je náš taxikář!‘ No a jeli jsme do Prahy. Tam v Praze někde na nábřeží jsme toho taxíka nechali. Do toho Chlumce jsme jeli s myšlenkou, že toho policajta jenom omráčíme, vybereme to a pojedem domů. Jenže ono to tak nevyšlo. Radek, kterej ho měl jaksi uspat ranou do hlavy, tak zřejmě ho neuhodil do toho správnýho místa a von nepadnul, neomdlel, jenom se otočil a šáhnul po pistoli a už ji tahal ven. Pepa to viděl, poněvadž stál za nim, vytáh pistoli a dvěma ranama ho zlikvidoval. Odtamtaď jsme museli ujet hned. No tak jsme si řekli – takovýmto způsobem se to nedá dělat, protože... Měli jsme štěstí, že nás nikdo neviděl, a tak jsme jaksi řekli, že příště, kam pojedem, že ten policajt bude muset bejt zlikvidovanej.“

„Já jsem posílal dopisy. Ale já je posílal – já jsem si to myslel, že pravděpodobně by nedostávali moji poštu, tak co jsem udělal: muj táta měl sestru, která byla provdaná ve Státech, Omaze. Tak já vždycky, když jsem psal dopisy, tak jsem to posílal jí do Omahy a ona z Omahy to poslala sem do Poděbrad panu faráři a pan farář to potom dal naší rodině. Ale asi tak v šedesátým roce, to jsem potom si pátral ve svých papírech, v Praze jsem byl v Legerově ulici a potom v archivech, tak tam byl rozkaz daný ministerstvem vnitra, aby veškerá poštovní korespondence byla zadržena. Oni řekli veškerá. A tam byl potom dopis, a to byla odpověď na tenhleten rozkaz, a tam už řikaj, že z technických důvodů nemůžou zrušit domácí poštu, ale že můžou zadržet veškerou mezinárodní poštu. Takže já potom jsem přestal dostávat dopisy, a já když jsem přijel domů, tak brácha mi vynadal: ,Hele, ty ses na nás vykašlal. To potom, když už jsi přišel do toho civilního života, tak už jsme ti nebyli dobrý, co?‘ Já povidal: ,Hele, nech toho, vy jste se vykašlali na mě.‘ Já věděl, co se stalo. On povidá: ,My jsme ti posílali dopisy a ani nepřišly zpátky.‘ Já povidám: ,No tak, vidiš to. To je ono. Ty všechno bylo sebraný.‘ Pak, když jsem to našel v archivech, tak jsem mu to ukázal. Brácha, ten byl celkem rád, co se stalo, jak jsme to udělali. On řikal, že máma pořád brečela, řikala, že doufá, že jsem to přežil. Potom, když se dozvěděla, že jsme se do toho Berlína dostali, tak přestala potom brečet. Oni si taky mysleli, že jsem se na ně vykašlal. Máma, ta už se to nedozvěděla, proč ty dopisy nepřicházely, neodcházely, ale brácha řikal, že ona byla hrozně šťastná, že jsem to přežil.“

Vyprávění o dramatických okolnostech příchodu do Berlína.

„V těch Čelákovicích to bylo trošičku jinačí, než jsme si představovali. A vono to nakonec došlo tak daleko, že jsme museli – my jsme si tenkrát ukradli sanitku. No a když tam potom ten policajt přijel, z toho důvodu, aby udělal report, Radek mu řek, že tam je někdo, kdo má zlomenou nohu. Tak on řek, že tam hned přijede. Tak on tam hned přijel, ale to my už jsme byli jaksi s tou posádkou tý sanitky, s nima už jsme to měli vyřízený, ty už seděli svázáni v lese u stromu a my jsme jenom čekali, až tam přijede policajt. On tam přijel na kole a já si pamatuju, že já jsem seděl ve škarpě a já jsem byl ten, kterej měl mít zlomenou nohu, že jo. Kluci řekli tomu policajtovi, že mám zlomenou nohu, tak on tam šel, že si udělá report, a Radek mu vzal pistoli a svázal mu ruce vzadu a strčili jsme ho do sanitky. S tou sanitkou jsme odjeli do Čelákovic. V Čelákovicích ho zase kluci vytáhli z tý sanitky – teda vytáhli ho, vylez z tý sanitky a šli do tý stanice. No a já jsem v tý stanici nebyl, protože já jsem seděl v tý sanitce. Radek mi potom říkal, že mu prostě řekli, aby jim dal klíče, aby otevřeli tu skříň, kde jsou ty zbraně, a on že jim to dát nemůže, že je nemá. To byla samozřejmě lež, takže co kluci udělali, že tu skříň svalil na podlahu, a zezadu tý skříně byla taková slabá překližka, a ta skříň byla plná zbraní. Tam bylo šest samopalů, bylo tam asi osm nebo deset pistolí, hromada munice, tak to všechno vybrali. No jenomže ten policajt je živej, von se na ně dívá, von todleto všechno prožil, von ví, musel si zapamatovat ty obličeje, protože se na ně díval. Tam bylo rozsvíceno. No tak když všechny ty zbraně odtamtaď vynosili, naložilo se to do sanitky, Radek šel zpátky a tam mu potom šmiknul to hrdlo a odjeli jsme odtamtaď.“

O zranění a ztrátě Václava Švédy na útěku Německem.

O přestřelce na nádraží ve městě Uckro.