Tomáš Halík

„Tam (sjezd katolíků na Velehradě 1968 – pozn. red) jsem poprvé viděl všechny řeholní řády, v řeholních oděvech, když předtím jedné dubnové noci v roce 1950 byly zlikvidovány všechny mužské kláštery v České republice, řeholníci byly převezeni do koncentračních pracovních táborů, trestných oddílu PTP, někteří z nich pak byli odsouzeni. Jeden klášter ale tu noc přežil, klášter v Hájku, kde prý žil jeden františkán, který z asketických důvodů spal v rakvi, a když milicionáři a policie přišli se psy a samopaly, on se posadil v té rakvi a zeptal se, co je, a oni vypadli jako cukráři. Takže to byl jediný klášter, který byl uchráněn na dvacet čtyři hodin, protože pak se vrátili a sebrali i tuto ,oživlou mrtvolu‘ a všechny ostatní.“

„Já jsem měl potom možnost podobně jako jedenáct tisíc Čechů a Slováků vyjet do Říma na svatořečení Anežky České v listopadu roku 1989. V rámci této pouti jsem poslal dopis papeži prostřednictvím exilového biskupa Škarvady a požádal jsem ho o chvilku rozhovoru. Přišla odpověď a spolu s biskupem Škarvadou jsme byli pozváni na večeři a mohli jsme s ním půl druhé hodiny hovořit. Bylo to den před pádem Berlínské zdi a papež nám tehdy řekl: ,Ta komuna se rozvali.‘ Komunismus padne, buďte připraveni. Já jsem mu ještě oponoval, ale on trval na svém: ,Bude to brzo, buďte připraveni.‘ A skutečně to nastalo.“

„Těsně okolo Vánoc roku 68 přišel dopis od jedné mé známé, paní doktorky Neradové, která byla také velmi aktivní v katolickém intelektuálním hnutí za pražského jara a která psala: ,Víte, tady je ještě spousta věcí možných, ale ty vůdčí postavy studentského a katolického hnutí tady nejsou, mnozí odešli do emigrace a já si myslím, že byste se měl vrátit.‘ A když jsem si to přečetl, tak jsem si řekl: ,No to bych byl blázen, vždyť tady mám tak ohromné možnosti.‘ A najednou, když jsem odkládal ten dopis, tak jsem si řekl: Je to opravdu ten důvod? Jsem na tom světě, abych se měl dobře, nebo je tady snad nějaké poslání, nějaký úkol? Mám být tam, kde se cítím dobře, nebo tam, kde cítím, že je mě třeba? Tak jsem se modlil celou noc jako lev a ráno jsem napsal, že se vracím. A skutečně jsem se před Silvestrem roku 68 vrátil, ovšem ještě jsem měl zadní vrátka - tehdy ještě existovaly doložky do pasu a československé velvyslanectví je ochotně prodlužovalo, takže v lednu 69 byly pražské hospody plné studentů, kteří byli v podobné situaci, ještě se mohli vrátit na Západ. Celé noci jsme diskutovali, zda máme zůstat tady, nebo se vrátit. V té době jsem si dělal taková duchovní cvičení, které vedl pater Reinsberg v Arcibiskupském paláci, a poslední den těchto cvičení přišla zpráva, že se upálil Jan Palach. Probleskla zpráva, že po sobě zanechal dopis, který podepsal ,pochodeň číslo 1‘. Tak jsem si řekl, že teď jsme všichni v situaci pochodně číslo dvě, že tento akt, kdy člověk si váží charakteru národa víc než svého vlastního života, že obětuje svůj život tak strašným způsobem, aby probudil svědomí národa, nás všechny zavazuje. Co bych měl udělat? V mém případě by to asi neměla být smrt, ale spíše jakýsi tvar života. A tak jsem začal svou osobní válku s komunismem.“

„Pro mě velikou zkouškou byly věci okolo Charty, protože Charta mi mluvila ze srdce, já jsem byl hluboce spojen s řadou těch lidí, kteří Chartu podepsali a kteří stáli v centru, takže jsem přirozeně chtěl podepsat, ale bylo to rok před mým tajným kněžským svěcením a tenkrát vedení té naší skupiny řeklo: ,Tak si vyber, buď to, nebo toto. V okamžiku, kdy Chartu podepíšeš, se na tebe zaměří ta světla a nebudeš moci dělat tajnou kněžskou práci, protože bys okamžitě prozradil a odkryl celou síť. Buď budeš tady, nebo tady.‘ Takže po dlouhém zápase jsem se přece jenom rozhodl pro kněžskou dráhu, což znamenalo, že i v očích některých svých přátel disidentů jsem nemohl vysvětlit, proč jsem Chartu nepodepsal. To bylo takové trapné tajemství, stejně jako jsem nemohl vysvětlit své mamince, proč se nežením.“