Marie Vyskočilová

„Můj (muž) mně povídá: ‚Běž sa obléct, už je to tady.‘ Tož jsme tam (na národní výbor) došli a už nás tam bylo kolem padesáti. Ti větší (hospodáři). Jmenoval sa Hostýnek, byl na okrese nějakým komunistickým (funkcionářem), měl na starosti přesvědčovat (ke vstupu) do JZD. Ten už sa nás natrápil. ‚Tak sa posedajte.‘ Létal ode zdi ke zdi a řval na nás: ‚Vy jste nepřátelé socialismu a tak s vama budeme jednat. Vystěhujeme vás tam, kde nebudete škodit!‘ Jeden (hospodář) povídá: ‚A kde to bude, na Ural?‘ ‚To už je naša věc a vaša zbytečná starost!‘ A zas nás přesvědčovali. Furt. Potom chlapi povídajú: ‚My sa jdeme na chodbu domluvit.‘ Jeden z nich povídá: ‚Víte co, chlapi? Asi to budeme muset podepsat. Oni nás vystěhujú a co budú naši staří rodiče dělat? Kdo ví, kde nás pošlú, někde na ten Ural...‘ Tož jsme to teda podepsali. Za týden už tu byl veliký traktor s vlekem. A už si došli pro čtyry krávy, dva koně, dvě jalůvky, dvě březí prasnice, tři metráková prasata. A už si to nakládali. Babička aj s dědú na dvoře brečeli: ‚Co budeme, proboha (dělat)? Ale proč nám to berú?‘ Povídám: ‚Babi, my nejsme přátelé socialismu.‘ ‚A co je to?‘“

„Musela jsem jít do kravína. Dójit. Nebyla to pro mě velká změna, krávy jsem dojila aj doma. Pravda. Jenomže jsem musela o půl čtvrté ráno vstávat, o šesté už dojeli pro mléko. Tehdy sa narodila Maruna, to už jsme byli v JZD. Ona sa narodila v únoru a já jsem celý leden jezdila dójit do kravína na kole. Když sa měla narodit, nebyla jsem doma. Až po (porodu) jsem s Marunú byla doma týden nebo čtrnáct dní. Jenomže pro mě došel zootechnik a povídá: ‚Víš co? Budeš moset jít dójit. Ty baby nechcú dójit tvoje krávy.‘ Každá měla pětadvacet krav a moje krávy si musely mezi sebe rozdělit, když jsem byla doma. Povídám: ‚Proboha, vždyť sa teprv narodila.‘ ‚Však máš děcka, tož ti ju opatřijú.‘ Děcka! Stadin měl vycházat školu a Bohuška měla deset roků. Povídá mně: ‚Jenom podoj a hned možeš jet dom. Nemusíš už umývat, ani nic.‘ Vždycky jsme musely umýt mléčnicu, dojačky a všechno, když odvezli mléko. ‚Ony ti to umyjú, jenom pojď, prosím ťa, podójit. Já nemožu nikoho najít.‘ Dojičky mně vzkázaly: ‚Nech si svoje krávy dojde dójit.‘ (Byly mezi krávama, které jste dojila, i vaše krávy, které vám sebrali?) To já nevím, kde jich dali. Byly tam krávy od ludí z Blatnice. Byla tam jedna, říkali jí Míštěna, dali ji tam Míšci (tzn. Míškovi). Tetička se to dověděla, že tu krávu mám já. Došli za mnú a povidajú mně: ‚Děvčico, dávaj na ňu pozor, ona kope! Jí mosíš zpívat, když ju budeš dójit, ona ti jinak nespustí.‘ Povídám: ‚Tož toto je teda ohromné!‘“