Pravoslav Veselý

"To se stalo, to se stalo v roce 1970. Potkal mě příslušník na ulici a chtěl občanský průkaz. Já jsem říkal, proč ho chcete, a on, nepovídejte a dejte mi občanskej průkaz. Tak říkám proč, a on, jel jste opilej autem. Já jsem říkal, že já jsem opilej autem nejel. A začal bejt takovej to, a já jsem se bránil slovně, a on mě pak praštil. A to neměl dělat. To neměl dělat, protože já jsem v tý době byl docela takovej vzpurnej, tak jsem ho zmlátil. Jenže než jsem ho domlátil, tak přiběhli další, a ty jsem praštil taky." Dokumentarista: "A co se dělo potom?" "Potom si jich pro mě přišlo asi pět, ty už jsem nezvládnul. tak mě odvezli na četnickou stanici a odvezli mě do Hradce do vazby."

"To si pamatuju velmi dobře, to si pamatuju velmi dobře. Probudil jsem se tím, že nám někdo asi ve tři hodiny, nebo ve čtyři hodiny bouchal na okno a říkal přepadli nás Rusáci. To byl šok, no. I když já jsem to tušil, že oni to udělaj. Já jsem o tom byl přesvedčenej. Ještě před tím jsme posílali jako Brandýs, Junák, Dubčekovi, že předpokládáme, že ná Rusáci přepadnou, a že se musíme bránit. Že to nemůžeme udělat tak, jako jsme to udělali ve třicátém osmém. A na to jsme nedostali od Dubčeka odpověď."

"Oni tma na tom Gočárově paláci jsou takový nezakrytý plochy a tam jsem vídával ty Němce, jak tam seděj, popíjej a kouřej, a bylo to takový smutný, no. I když jsme byli tenkrát na Němce naštvaný. protože to, co nám provedli, bylo něco podobného, co nám provedli Rusáci. Nebylo to příjemný prostě, nebylo to příjemný."

„,Pravoslav Veselý, Kostelní 29, Brandýs nad Orlicí, rozvázání pracovního poměru.‘ Bylo to 27. 8. 1970. ,Dáváme Vám výpověď podle § 46 odst.1. písm e) Zákoníku práce ve znění zák.č. 153/1969 Sb., kterou rozvazujeme pracovní poměr s Vámi sjednaný tak, že tento pracovní poměr skončí dne 31. října 1970 uplynutím zákonné výpovědní lhůty. Výpověď Vám dáváme z toho důvodu, že jste se v předchozí době aktivně zapojil do činnosti zaměřené proti socialistickému společenskému řádu tím, že jste vystupoval jako funkcionář pravicového hnutí KAN, sbíral na závodě Perla 66 podpisy pro rezoluce, které byly zaměřené proti komunistické straně a základním principům socialismu. Rozšiřoval jste různé tiskoviny ilegálního charakteru a na svém pracovišti i ve svém okolí až do poslední doby působil svým vlivem negativně na provádění konsolidace politické situace. Tímto jednáním jste prokázal, že nejste způsobilý plnit povinnosti, které požadujeme od našich pracovníků, a to zejména proto, že jste svou činností narušoval socialistický společenský řád, a ztratil proto důvěru potřebnou k zastávání dosavadního pracovního místa. K této výpovědi dal předchozí souhlas Závodní výbor ROH podnikového ředitelství n. p. Perla dne 24. 8. 1970. Razítko Perla, podpis ředitel – (jmenovec) Veselý.‘“

„Nebylo to tam jednoduchý. I když se to zas nedá přirovnat k tomu Hradci, tam to bylo mnohem horší, tam to bylo zlý. Tam byli takový ty bachaři s IQ tykve, který dovedli akorát řvát, ale prostě debatovat o něčem s člověkem, to se vůbec nedalo. To byly hovada. Oni tam taky měli název Stalin a Stalinův pes a takhle se jmenovali. Ani nevím, jak se jmenovali normálníma jménama. Všechny je tam jmenovali těma přezdívkama. No a třeba v tý vazbě, když si vzpomenu, to byla místnost asi tak velká jako tahleta a tam bylo deset postelí, všechno teda v patrech, ale bylo tam dvanáct lidí. A já byl třináctej. Deset jich spalo na postelích, dva spali na stole a ten třináctej musel spát na zemi už, jo? A teprve postupně, jak některý odcházeli, tak se to pořadí měnilo. Takže když odešel jeden, tak já jsem si vlezl na stůl, a když odešel další nebo další, tak teprve se na mě dostala třeba postel. No a to trvalo třeba měsíc, že jo. No a stala se tam jedna taková věc, kterou si budu pamatovat do smrti. V pátek večer tam přímo na tý naší cele zemřel takovej starší pán. Asi dostal zřejmě infarkt, ještě chroptěl. Volali jsme bachaře – bouchali jsme na dveře, protože jinak se to nedalo – no a řekli jsme mu, že tam umírá člověk pode dveřma, a on tam akorát zařval: ,Hovno umírá, filmuje! A doktor přijde v pondělí.‘ Tak tam ten člověk od pátku do neděle ležel, samozřejmě, že byl v neděli mrtvej, no. Tak akorát v pondělí ho… Tak jsme tam tři dni byli vlastně s mrtvým člověkem a bachařům to bylo úplně jedno… Úplně jako by se nic nestalo.“

„Horší to potom bylo, když přišel ten osmašedesátej rok, tak to byla situace, kdy jsme v podstatě všichni byli přesvědčení o tom, že tady (Sověti) nemaj co dělat a že by měli odtáhnout pryč. Ale když nakonec v tý době teda potom za náma přišli a chtěli po nás po všech, abysme podepsali, že souhlasíme se vstupem sovětských vojsk, tak to všichni ostatní podepsali a já jsem to odmítl podepsat. Já jsem řekl, že prostě nebudu podepisovat něco, s čím nesouhlasím. Snažil jsem se přesvědčit i ty ostatní, ale oni tvrdili, že rodina je důležitější... Já jsem to věděl taky, že rodina je důležitá, ale řekl jsem si prostě: Tohle není možný, abych tohleto podepsal, když jeden stát přepadne druhej. Svobodnej stát jsme byli a takhle nás někdo přepadne. A já s tím budu souhlasit? To přece není možný, no.“

„V roce 1970, kdy už začaly ty snahy prostě ten skauting omezovat, tak došlo k tomu, že okresní zástupce za Junáka musel spolupracovat v rámci těch mládežnických organizací na okrese a my skauti jsme tam museli dodat člověka, kterej tam skauty zastupoval. A ten člověk se domníval, že to bude mít asi jako zaměstnání napořád, a asi mu to nařídili, zřejmě to neudělal ze svý vůle, ale v podstatě nám v roce 1970 sám tábor zakázal. Skaut zakázal skautům tábor. My jsme už v podstatě měli tábor připravenej, to bylo pár dní před tím, než jsme měli vyjet, to jsme dokonce měli věci naložený a já jsem rozhodně propagoval, že jedeme, ať si prostě trhnou nohou, že pojedeme. A hlasovalo se a ty umírněnější odhlasovali to, že se na ten tábor nepojede, protože na poslední chvíli ještě nám začali vyhrožovat, že jestli pojedeme na tábor, tak že si tam pro nás přijde milice. Tak to bylo asi rozumnější. Já bych býval tam jel i za cenu, že by si tam pro nás ta milice přijela. Ale ostatní nechtěli, no.“

„Prezidentovi jsem psal taky několikrát, dokonce jsem jednou, když zavřeli spisovatele Procházku, tak jsem napsal takovej protestní manifest Svobodovi… Byl to Svoboda, nebo Husák? Tenkrát to bylo, už nevím přesně, který to byl. Ale prezidentovi. No a výsledek byl ten, že za tři dny si pro mě přišli. Odvedli mě nebo vzkázali mýmu šéfovi, že si pro mě přijdou, a tak jsem tam půl dne vždycky strávil a zase mě poslali zpátky. Pokaždý, když si pro mě přišli, tak chtěli hlavně ten seznam členů KAN. A já jim vždycky tvrdil: ,Já jsem to spálil, já nevím.‘ - ,My vám nevěříme, vy si jich určitě aspoň deset nebo dvacet pamatujete.‘ Já jsem si jich pamatoval padesát nejmíň, ale neřekl jsem ani jednoho. To oni věděli, samozřejmě, že si určitě nějaký pamatuju... Ale nepráskl jsem nikoho. Nepráskl jsem nikoho, ale pokaždé se na to ptali. Dokonce mi říkali: ,Už jste dostal rozum? Nechcete žít už normálně, taky?‘ A já jsem říkal: ,Já jsem dostal rozum, já mám rozum pořád, ale já vám to prostě neřeknu.‘“

„Rusák, neví se ani, z jakýho důvodu, prostě šel a tadyhle v Klášterci nad Orlicí, tam měli posádku, údajně to prej udělal proto, že se s ním rozešla holka, tak mu ruplo v bedně a vystřílel tam celou rodinu. V noci prostě zabouchal na barák, dokonce vím, jak se ten člověk jmenoval, teď si nevzpomenu…, otevřel mu člověk a on okamžitě do něj začal střílet a manželka vyběhla v noční košili, tu zastřelil taky a nahoře byly ještě děti, ty naštěstí nevyběhly teda. Ty zůstaly naživu, ale když Rusák odešel, tak tam desetiletej kluk a dvanáctiletá holka našli tátu a mámu, ještě teda živý, snažili se pomoct, neměli telefon. Tak tam umřeli. Kluk pak asi běžel někde do vesnice, ono to bylo stavení tak dva kilometry od toho Klášterce, takže než doběhl pro nějakou pomoc, tak oni vykrváceli. Tak jsem byl na pohřbu, protože on to byl známej. Byl dokonce předseda obecního úřadu v Klášterci. Nevím, proč si Rusák vybral zrovna jeho. Nevzpomenu si teď na jméno. Tam se sešlo mnoho tisíc lidí v tom Klášterci na pohřbu. A několik autobusů estébáků. A to si furt hlásili: ,Už jich jsou tady dva tisíce.‘ Za chvíli: ,Už jich jsou tady tři tisíce. Co máme dělat?‘ Takhle se tam bavili, to je bylo prostě slyšet. Čekali, že tam dojde k nějakýmu incidentu. Čekali prostě, že se tam něco stane. Nestalo se nic, v klidu ten pohřeb skončil, i když jako to bylo hrozný, no.“

„Jednou, když jsem vycházel z kanceláře, kde jsem právě dělal ty výplaty, tak mě tam zastavil příslušník veřejné bezpečnosti a říkal mně: ,Máme o vás zjištěný, že jste jel opilej autem.‘ Já jsem říkal: ,Kde se ta blbost vzala, já jsem žádným autem nejel a opilej jsem taky nebyl. I když jsme si na stavbě dali štamprli, někdy.‘ - ,Půjdete se mnou na…‘, jak oni tomu říkali, ,na oddělení.‘ Já jsem říkal: ,No to nepůjdu, nevím, proč bych tam s váma chodil. Já jsem nic neudělal, já jsem žádný auto neřídil a ani jsem nebyl opilej, ani jsem neřídil auto.‘ - ,Ne, my to máme zjištěný.‘ Já jsem říkal: ,No, nepůjdu s váma, nic jsem neudělal, co bych s váma chodil? A už mě neserte, bolševiku,‘ jsem mu povídal. A on mně jednu vrazil. On mně jednu okamžitě vrazil. Já tenkrát prchlivej, mladej jsem ho tam trochu srovnal, jenže když jsem ho stačil dorovnat, tak zpoza rohu vyběhli nějaký dva chlapi, v civilu teda byli, to už bylo na mě přesila a odtáhli mě tam. Na tu policajtárnu. A okamžitě mě naložili do auta a odvezli do Hradce do vazby. No a teprve pozdějc, když jsem byl členem komise, která - v roce 1991 nebo 1992 to bylo - na příkaz ministra Langoše vyšetřovala činnost StB, tak tam jsem se dozvěděl, že to byla provokace na mě nařízená prokurátorem. Prokurátor to prostě nařídil kralickejm policajtům, že mě musej nějakým způsobem vyprovokovat a zavřít.“

„Na tohle období mám velmi barvitý vzpomínky, hlavně na tu dobu, když Američané a Britové bombardovali Pardubice – Bohdaneč byl vlastně vzdušnou čarou nějakých pět kilometrů – a vím, že vždycky, když byl hlášenej nálet, tak maminka nás posadila na kočár a uháněli jsme do blízkejch lesů, konkrétně k rybníku Rozhrna. To bylo takový koupaliště. A odtamtud jsme sledovali nálety těch americkejch letadel, který se nad náma otáčely, a bylo vidět, jak míří na Pardubice. Vzpomínám si na jeden velikej nálet, to bylo někdy v červenci ve 44. roce. Byl krásnej den, svítilo sluníčko a hlásili nálet a objevily se obrovský svazy těch bombardérů a začaly bombardovat Pardubice. V tu ránu se celý nebe zatemnělo úplně černě, jako kdyby začínala noc. Na to si moc dobře vzpomínám.“