František Fajtl

„Vy určitě znáte našeho krále vzduchu Nováka, o tom je všeobecně známo – nejlepší letec akrobat. My jsme se soustředili v Chartres, to bylo výcvikové středisko. A ten Novák, tenkrát už jako poručík, za to, že byl všude tak známej … vyhrál závody v Curychu 1937, zkrátka ohromný chlapík. Létal jsem cvičný okruh, roluju pomalounku a najednou vidím, jak se letoun naklání. Převrátil se, zabořil se špičkou a zůstal stát. Ale nebyl rozbitej. No, samozřejmě já nevěděl, co se stalo, najednou to samo začalo brzdit, já nevěděl, co mám dělat… Přišel ke mně ten poručík Novák a říkal: ,Pro Krista, co jste dělal, takováhle ostuda…‘ Já jsem říkal: ,Pane poručíku, na mou duši, já nevím, co se stalo, já jsem vůbec nebrzdil, to letadlo se zabrzdilo samo.‘ – ,Opravdu?‘ Tak nakázal, aby to letadlo sklopili, zatáhli do hangáru a aby rozebrali podvozek. A ten Novák dokázal z titulu své hodnosti, že to rozmontovali a tu chybu našli. Tam praskla osička a zablokovala brzdy. Dodneška na něj vzpomínám, na Nováka.“

„A šel jsem osm dní, až jsem do té Paříže došel. Cestou jsem požádal taky o svezení autem, protože už mě bolely nohy. Ale těch osm dní jsem prožíval takové dobrodružství, lidi mě přijímali nebo se i báli nebo mě chtěli snad vyzradit, protože na mě byl vydaný zatykač, a hlavně odměna veliká, to bylo všude publikovaný. Poněvadž věděli – já na padáku, naštěstí, ten můj mechanik dobrej, anglickej, chtěl mně udělat radost, tak tam napsal: ,Squadron Leader, major Fajtl‘, takže oni věděli jak hodnost, tak jméno. Oni kdyby chytili majora, tak měli velkou odměnu. Ale já jsem dokázal dojít do Paříže a tam jsem se schoval.“

„Největší naděje tady byla, a to nemohli Francouzi pochopit – my jsme se těšili na válku! Protože když přijde válka, tak jsme letci, budeme bojovat. Jednak je to důležité proto, že jsme se cítili jako vlastenci – bojovat za samostatnost, nenáviděli jsme Hitlera a tu jejich bandu. Když potom skutečně válka vypukla, Francouzi to nemohli pochopit, že se těšíme na válku, ale my jsme jim to vysvětlovali. Oni to pochopili a my jsme vstoupili do jejich vojsk.“

„Odstartovali jsme a byli jsme řízeni – 12 letounů – do prostoru delty Temže. Tam jsme vylétali spoustu benzínu, když nám najednou do rádia hlásili: ,Pohyb ve vašem prostoru tam a tam, leťte pod kurzem…‘ To dávali tomu veliteli letky, Angličanovi. A já jsem seděl, a co dělali oni, to jsem dělal já. Hlásili, že tam je jeden letoun, že ho má náš modrý roj (to byli tři lidi) pronásledovat. Tak jsme ho pronásledovali, chytili jsme ho u Ipswiche a tam jsme ho sestřelili. Vzali jsme ho do kleští, tři Hurricany, každý měl osm kulometů. A to víte, to neměl šanci, byl to Dornier 17. On se vzdal – to je zajímavý, někteří se vzdávali – zamával letounem, to znamená: ,Já se vzdávám‘. My jsme mu zapálili motor, potom i druhý. On přistál u města Ipswich a my jsme přestali střílet, sedli jsme si vedle něj. A když přistál, tak jsme viděli, jak z něj lezou živí lidi, někteří byli ranění. Byli zajati tamními policisty. Ovšem ten boj skončil Pyrrhovým vítězstvím, protože my jsme už neměli benzín.“

„Ty Pyreneje jsem přešel pěšky a dostal jsem se do Španělska, kde jsem byl zajatej, to už bylo dobrý. A byl jsem danej do jejich vězení, do Barcelony. Bylo to strašný, plný štěnic. Na mě ty štěnice nějak nešly, ale byl jsem tam ve skupině Belgičanů, ti byli chudáci celí zmordovaní. Na mě nešly, tak jsem měl výhodu. Ovšem, byli jsme zavření jako vězni, nesměli jsme ven, ani na chodbu, museli jsme povinně k obědu a večer nastoupit, postavit se do pozoru, zvednout ruku a říkat: ,Franco, Franco, Franco!‘ Ale my jsme se na to vykašlali, my jsme je neposlouchali. Ti policajti nám nadávali, ale pak mávli jenom rukou…“ (tazatel) „A bylo nějaké odůvodnění, proč vás zavřeli?“ „No, protože jsme byli cizinci, neměli jsme žádné doklady. Překročili jsme nezákonně jejich hranici, čili podle zákona oni každého cizince zadrželi, který vstoupil na jejich území. My jsme měli prostě nařízeno, když budeme zajati, říct jenom jméno a hodnost. Tak jsem jim řekl jenom jméno a hodnost… Ovšem, oni to byli takoví… Těm to bylo jedno, oni napsali třeba – ,Narozen: Donín, Inglaterra, Anglie‘. Byly tam takové zmatky, ale já jsem tím proklouzl, až jsem se dostal k Angličanům.“

„Já jsem tu armádu moc neviděl, protože já jsem byl u letectva. A to letectvo bylo dobré, mělo dobré stroje, ale pořád byly horší než německý Messerschmitt 109 nebo Focke-Wulf. Ale to jsme brali v úvahu a ani jsme to tak nějak nekritizovali, protože byly to stíhačky moderní – zatažitelný podvozek, dobře střílely, tak jsme do toho šli. Ovšem, jak říkám, nedostatek radaru a ten systém nepropracovanej jako třeba v Anglii potom, ten nebyl v pořádku. A podle našich názorů, dohadů, jak jsme se potom sami sešli, byli špatní velitelé, vrchní velitelé, ti odcházeli jeden za druhým, až se Francie položila.“

„Druhý případ, ten druhý letoun, ten dopadl jinak. Ti Němci se nechtěli a nechtěli vzdát. My jsme ho hnali přes Cambridge až do Saint Neots a už jsme ho tlačili dolů, už byl hodně nízko, takže velitel zařval: ,Střílet odzdola nahoru!‘ Abychom nestříleli dolů, protože tam byli lidi. Ti na nás koukali a viděli, jak ho tam ženeme. Tak jsme ho ale doběhli, vzali jsme ho do kleští, a zajímavý – ti do nás pálili celou tu dobu, co jsme je pronásledovali, nechtěli se vzdát. Tak nezbývalo, než tu palbu opětovat. A my jsme ho úplně rozšvihali. Zapálili jsme mu motory, ten pilot zřejmě byl zabitej, najednou jsme viděli, jak se letoun zvedl nahoru a pak padl a vybuchl, shořel úplně. Tři Němci vyskočili padákem a jenom jednomu se otevřel.“

„V tom Slovensku, my jsme byli obklíčeni, tak sevřeni, že jsme museli ustoupit. A měli jsme dvojí možnost – do hor, anebo letět. Letec, dokud mu funguje aeroplán, tak samozřejmě chce letět. Odletěli jsme, ale za špatného počasí, neměli jsme spojení s Rusama, byly mraky, tak jsem dal rozkaz ve třech rojích letět prostě na východ, hodinu, a potom přistát v prostorech, kde už byla Rudá armáda, anebo vyskočit. Tři letouny v mém roji se dostaly až do Ruska, ostatní posedaly v Rumunsku a v Maďarsku, nouzově, některé dobře, některé špatně. A náš pluk byl rozrušen. Dostali jsme se zpátky různými cestami do Ruska, tam nás znova zformovali. A dostali jsme se znova do sovětský jednotky, tam jsme založili 1. pluk a zúčastnili jsme se poslední akce – dobývání československé brány, to znamená našich bývalých pevnůstek a tak dále, proti Schörnerově armádě, která byla hrozně zuřivá. A tak jsme zakončili válku.“

„Já jsem se octnul, jako moji dva kamarádi, Angličani, nějak nám nešlo rádio, nebo co… Ten první náš velitel, ten přistál přímo u nich, těch, co jsme sestřelili, ten měl nejmíň benzínu. Druhý, ten přistál na golfovém hřišti, a já jsem přistál… Protože jsem byl jediný Čech a nechtěl jsem si udělat ostudu, ačkoliv jsme měli přísně nařízeno nesedat, skákat ano, když máme dobrou výšku, ale nouzově nesedat s vytaženým podvozkem. Protože letoun by se v terénu převrhl a my jsme se mohli zabít. Ale protože jsem byl jediný Čech, říkal jsem si: ,Kristepane, já přece nemůžu tady rozbít mašinu jako první Čech.‘ Tak jsem rychle vytáhl podvozek a riskoval jsem přistání. Ovšem zjistil jsem, že přede mnou je hejno krav. Tak jsem do toho hejna krav přistál, naštěstí ty krávy byly nějaké inteligentní nebo kýho čerta… Uhnuly mně a já jsem letoun zachránil a sebe taky. To víte, to bylo haló na vesnici, dostal jsem na cestu domů cigarety a whisky…“

„Byli jsme (ve Francii) posláni do pěti tisíc metrů, létali jsme určený prostor a najednou jsme dostali zprávu, že v našem prostoru létá nějaké letadlo, asi Junkers 88. No, my jsme zvětřili a hlídali jsme si ho, poslouchali jsme zprávy od hlásné služby, která pozorovala ten letoun ze země. Ovšem, to hlášení jsme dostali se zpožděním. Objevili jsme ho očima a hnali jsme ho. Velitel říkal, ať začneme střílet. Já jsem věděl, podle zrcátka, že to je šest set metrů, že mu neublížím, ale vystřelili jsme na něj. Ale nebylo to nic platné, přišla hranice (se Švýcarskem), museli jsme udělat čelem vzad, když už jsme byli takových čtyři sta pět set metrů na dostřel, a museli jsme jet domů.“

„Mě sestřelili v jednom těžkém souboji v severní Francii. My jsme doprovázeli dvoumotorové Bostony, spojenecké bombardéry. Sedli jsme si vedle nich a chránili je, kdyby na ně přišli stíhači. Stíhači přišli, měli jsme souboj. Já jsem střelil po dvou letounech, nevím, co se s nimi stalo. Ale dostal jsem takovej nával dávky od nich, že mně začal vynechávat motor. Bylo to 5. května 1942 odpoledne a byly to Focke-Wulfy 190, nejlepší jejich letoun, a potom Messerschmitty. Tak co jsem mohl dělat – když jsem viděl, že to prohraju, když se na mě vyhrnuli, tak jsem to sklopil a piké, pikoval jsem až k zemi. Nemohl jsem skočit, tak jediná možnost byla přistát v terénu. A přistál jsem přímo mezi Němce. No, to bylo velice tragický, mohlo být… Ale obrátilo se to ve štěstí. Jak mně hořela mašina zespodu, tak já jsem toho Spitfira podvozkem zavřeným ponořil do kypré půdy toho pole ve Francii. A vysvětluju si to tak, že ten oheň udusila hlína. Já jsem z toho vypadl, utíkal jsem do polí. Našel jsem tam jednu paní, tak jsem se jí ptal, kde jsou Němci, ona říkala: ,Là-bas‘ – to je nedaleko odsud. Já jsem utekl do polí, našel jsem potok, vlezl jsem do něj a do temnoty jsem tam zůstal, protože jsem věděl, že mě obkroužili. To jsem viděl, jak nade mnou létalo letadlo. Dostal jsem se do jejich terénu.“