Doris Remešová

„V Mistrovicích se ještě v listopadu 1945 narodil můj bratr. Pak jsme tam žili s taťkou, který byl po válce ještě hubený jak lunt. Ten se z toho tak rychle nevzpamatoval. Babička, když jsme sem přišli a máme první fotky, tak na nich vypadá, jak kdyby přišla z koncentráku. I když měli doma kozu, měli možnost si tam vypěstovat seno. Ale pro ty Němce bylo nejspíš málo potravinových lístků a nejspíš jsme my děti dostaly přednost, abychom přežily, než aby se oni něčím cpali. Odsunuti jsme byli i s babičkou. Mám fotky, jak nás naložili na náklaďák. Fotil to manžel tety, který v Mistrovicích ještě žije. Ale fotil tajně, protože se to nesmělo. Stalo se to 27. 7. 1947. To už nás v Německu nechtěli. A taťka se tam nedostal ani poté, co maminku ranila mrtvice a byla na půl těla ochrnutá. My jsme byli čtyři malé děti a taťka potřeboval pomoc. Ze začátku pomáhali čeští sousedé ze statku v Podzámčí. Pak si tu nejmenší vzali na starosti Hartlovi. To byla taky německá rodina, se kterou se taťka seznámil asi na nádraží v Opočně. Pak jsme byli u tety v Mistrovicích a ta do dneška vzpomíná, jak jsme jí vždycky všechno snědli. I když napekla čtyři pekáče buchet, tak to nestačilo. Byli jsme vyhladovělí.“

„On měl střepiny úplně po celém těle. I v hlavě. Ale hlavně to zasáhlo oblast genitálií. Měl zraněný varlata, měl zraněný penis, že to museli sešívat. Ztratil strašnou spoustu krve. Ale první pomoc mu poskytli Rusové z domu, který byl nedaleko. A když pro něj přišli Němci, prosil je, aby tyhlety nechali na živu. Že pro něj udělali maximum, aby ho zachránili. Pak ho odtáhli do polní nemocnice a tam ho tak dobře zašili, že to chválili v Německu, kde se doléčoval.“

„Taťka šestkrát v životě žádal o vystěhování, a nebylo mu to povoleno. Když dostal to šestý odmítnutí, tak se nějaká ta paní, která předávala ten doklad, že je to zase zamítnutý, tak táta se ptal, proč to tak je. A ona říká: ,No nebudeme tak dobrýho pracovníka pouštět do Německa.‘“

„Když nás vysadili z vlaku v Opočně na nádraží, tak přišli sedláci ze statku a rozebrali si ty rodiny. Ten sedlák, když přijel pro nás, byl ze Slavětína, a když viděl, jak vypadá naše rodina... Mamka byla v jiném stavu. Sedmadvacátého července 1947 nás vystěhovali. Pátého září 1947 se narodila sestra v Opočně. Takže si dokážete představit, jak vypadala. Ten sedlák řekl: ,Tolik hladovejch krků krmit nebudu.‘ A zůstali jsme prý sami na nádraží.“

„Bráška mi řekl až v nemocnici, když mu hrozila rakovina a já jsem za ním šla na návštěvu, měl chvilku čas si se mnou popovídat. Tak mi řekl, co se kdysi dověděl od taťky. Když seděli na těch bednách, se kterýma nás vystěhovali, v Opočně na nádraží, a otec s maminkou přemýšleli o sebevraždě. Prostě všichni byli pryč a oni najednou sami na tom nádraží. Teď nevěděli co kde. Dvě malý děti, hubená babička a mamka v jiným stavu. A že ten bráška běhal kolem beden a že na ně dělal kuk. Zase oběhl a zase dělal kuk. Otec mu později říkal: ,Tys nám vlastně zachránil život.‘“