Ty, co měli nashromážděné v hospodě a povyslýchané...měli tam teho Oškerového ze Všeminy, on sem chodil za partyzánama. To muselo být žalované, že za týma partyzánama chodil. Tož ho chytli, vzali do Prlova a musel ukazovat koho zná, u koho byl... A jak ukázal třeba na Ondrášky, tak je vzali bokem a pak je naházeli do ohňa. Oni mu říkali, že jestli řekne, u koho bývali partyzáni, že ho pustija dom. A jestli neřekne, že mu oběsija rodiče aj bratry. Tož on sa zlakal a ukazoval u koho bývali partyzáni. Všecky do hospody nahnali, děcka nechali doma a potom ich poházali do ohňa. Dvacet tři bylo upálených. Jedna tady byla teprv přivdaná, malé děťátko měla, osm měsíců, nebo jak – tak aj tu upálili. Děťátko hodili babičce. Tož babička měla jenom to děťátko. Jináč všeci z teho čísla, tý Ondráškovi, byli upálení. Aj ta nevěsta, aj ti bratři, aj rodiče – všeci.
„Sami si moseli hroby kopat, dobití od Němců, dotýraní byli. Nakonec si museli kopat hroby, každý pro sebe. A u teho hroba je zastřelili, spadl zrovna do tej jamy a tí druzí ho museli zahrňat. A když přišlo na teho čtvrtého, cerka to byla dvaadvacetiletá, tož tu už neměl kdo zahrnút, ta ostala tak navrchu.“
Začali vypúšťat dobytek a nás vyhnali z chalupy ven, všecky do jednoho místa a pak už začali vypalovat chalupy. Jak hořela naša stodola, my jsme ju měli pokrytú eternitem a tým žárem to tak pléskalo, jak kdyby střílal. A tý Němci: "Partyzán! Munice střílá!" A už nás do ohňa házat chtěli. A tož maminka se súsedků prosily, že aby neházali do ohňa, že to střílí ten eternit. Tož temu uvěřili a nechali nás. A jak to povypálili, té paseky, tak nás sebrali jako rukojmí a šli jsme přes hory s nima, pře té Trubiska nás vedli.
„Ti první, jak přišli - Saša, Nikolaj, Alex, ruští partyzáni - ti přišli a prosili, jestli by se mohli u nás ohřit. Tož smrděli tú zapařeninú. Maminka hned, že ano, tak nazhřívala vody a oni sa vykúpali. Maminka jim aj prádla oprala, to smrdělo hrozně. Usušila na kamnách, co ten pec byl, to bylo brzo suché. A vyžehlila. Oni měli šatové vši, a tak maminka pod tú pažú, jak to měli, dlúho žehlila, pálila tú žehličkú, aby ty vši zničila. Byli zavšivavení a hladní. Ale hodní byli, pěkně, ne že bysme jich nutně museli vzít. Ale tož jsme jich přijali, když jsme viděli, jaký sú to chudáci. A potom už přišli další a další, až jich bylo plná chalupa.“
„Jak nás pálili, teho prvního května, tož my jsme slyšeli muziku z Valašských Klobúk. Tehdy právě fúkal větr od Valašských Klobúk a my jsme to čuli. Nás pálili a my jsme čuli, jak vítajú Ruse.“
„Týrali jich, ty chlapy naše: ,Tož že vy neřeknete? Však si vzpomenete!‘ Tak jich sebrali do Valašských Klobúk a tam jich zase vyšetřovali. A jak tam byl brácha, tak se musel otočit čelem ke zdi, gatě dole a po holém zadku jich řeťazami mlátili. Ale neprozradili ani jeden. A potom jich pustili, když z nich nic nedostali. A ten, jak přišel dom, maminka sa zhrozila, jak mu maso viselo na hýžďach. On sa čtrnáct dní nemohl posadit na ten zadek – tak byl dobitý.“
„Nakonec už, když z nás nic nedostali, byli jsme celý den a noc zavření v tej Valašskej Polance, tak nám přinesli trochu zemákového gulášu a že ortel: ,Zítra o půl desáté dopoledne budete všichni pověšení u hlavní silnice pro výstrahu.‘ Zítra mělo být třetího. Ty maminky začaly: ,Proč, když jsme nic neudělaly?‘ Ale ne: ,Neřekly jste, kde sú partyzáni, o půl desáté dopoledne budete pověšení u hlavní silnice pro výstrahu.‘ Kdo by kdesi spal. Maminka plakala: ,Jaj, dcerky, co já, ale co vy chudery.‘ Potom ráno při devíti hodinách jsme slyšely ženský hlas po německy mluvit. A maminka praví: ,To nás istě bude nějaká Němka otentúvať.‘ A při čtvrt na deset sa otevřely dveři a po česky praví ženská: ,Nebojte se nic, vám se nic nestane.‘ A maminka praví : ,A co naši chlapi?‘ Ty byli vedle zavřití v druhej místnosti. Prý: ,Starejte se samy o sebe, ti měli něco se zbraní.‘ To jsme věděly, že bude zle.“
Jak nás Němci pálili, slyšeli jsme z Valašských Klobúk, jak vítají Rusy
Božena Kršáková, roz. Vařáková
zdroj: autor současné fotografie: Petra Pospěchová (sběrač)
zdroj: autor současné fotografie: Petra Pospěchová (sběrač)
Stáhnout obrázek
Božena Kršáková, rozená Vařáková, se narodila 13. února 1936 v Pozděchově, konkrétně nad Pozděchovem, na Vařákových pasekách. Prvních osm roků jejího života žila rodina klidným a částečně uzavřeným životem pasekářů, přestože mezitím začala válka. V říjnu 1944 přišli na paseky první partyzáni a od té doby se život rodiny Vařákových radikálně změnil. Němci z přilehlých posádek k nim chodili kvůli partyzánům na pravidelné domovní prohlídky, za devět měsíců jich bylo osm. Děti přestaly chodit do školy - partyzáni neradi viděli, když kdokoliv z pasek chodil dolů do vesnice, obávali se prozrazení. Na konci dubna 1945 byla malá Božena svědkem vypalování chalup v nedalekém Prlově, kde byly tou dobou se sestrou na návštěvě u strýce. Pár dní před konem války 2. května přišli nacisté vypálit Vařákovy paseky, jako odvetu za smrt německého vojáka, kterého toho dne ráno na pasekách zastřelili partyzáni. Přestože v některých okolních vesnicích už byla Rudá armáda, německý oddíl domy na pasekách vypálil, obyvatele odvedl do Valašské Polanky a čtyři z nich popravil. Jedním z popravených byl bratr paní Kršákové, dvacetiletý Karel. Po válce Vařákovi zůstali v Prlově. Místní JZD na ně vyvíjelo tlak, aby vstoupili, rodina odmítla. Božena Kršáková dochodila základní školu, potom pracovala ve vsetínské zbrojovce a nakonec v palírně Jelínek ve Vizovicích. Nyní je v důchodu, žije v Prlově, v domě, který její rodina postavila po válce.
Rodina Tomáše Vařáka z čp. 81 v roce 1927. Otec Tomáš zemřel 24. 4. 1945 n a mrtvici. Mezi čtyřmi oběťmi, které gestapo odvleklo do Hošťálkové a umučilo, byl i jeho syn Karel (vlevo dole).
Rodina Tomáše Vařáka z čp. 81 v roce 1927. Otec Tomáš zemřel 24. 4. 1945 n a mrtvici. Mezi čtyřmi oběťmi, které gestapo odvleklo do Hošťálkové a umučilo, byl i jeho syn Karel (vlevo dole).
Aurelie Ludwigová, farská hospodyně německého původu z Valašské Polanky, kam nacisté odvlekli zajaté obyvatele pasek. Společně s polaneckým farářem se u nacistů přimlouvala, aby propustili alespoň matky s dětmi, a zachránila jim život.
Aurelie Ludwigová, farská hospodyně německého původu z Valašské Polanky, kam nacisté odvlekli zajaté obyvatele pasek. Společně s polaneckým farářem se u nacistů přimlouvala, aby propustili alespoň matky s dětmi, a zachránila jim život.
Jan Polčák z čp. 162, kterého nacisté umučili v Hošťálkové i s manželčinou sestrou Růženou Šopovou, která byla u rodiny pouze na návštěvě. Jako bezdětná nebyla v Polance propuštěna.
Jan Polčák z čp. 162, kterého nacisté umučili v Hošťálkové i s manželčinou sestrou Růženou Šopovou, která byla u rodiny pouze na návštěvě. Jako bezdětná nebyla v Polance propuštěna.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
