Eduard Steun

„Ti Němci tam mohli zůstat, pokud neměli nějaký majetek nebo nezastávali nějakou funkci. Hajní, polesní, sedláci, kteří něco vlastnili, učitelé, ti všichni museli pryč. Ale ti lesní dělníci, ti tam mohli zůstat. Takže oni z té Zlaté Studny, ti už šli potom dobrovolně sami. Ale také si toho nesměli s sebou moc vzít. Spoustu věcí tu museli nechat. Ale v tom padesátém roce odešli z té Zlaté Studny všichni. A hned jak odešli, tak aby se tam nemohli ukrývat diverzanti, musel se barák zbourat. Takhle zanikla celá Zlatá Studna. Jedině tu hospodu dole pod myslivnou zachránilo, ale jen na krátký čas, Národní muzeum v Praze. Ti si tam udělali takovou, oni tomu řikali biologická stanice. Jezdili tam, většinou v létě, všelijací ti botanici, zoologové a podobně a zkoumali tam ty rostlinky, zvířata, chodili na Mezilesní slať… Zvlášť doktor Hanzák, to byl takový význačný zoolog, nebo botanik Ivan Klášterský.“

„Brácha, když byl půjčen na polesí ve Kvildě, měl lesnický úsek Černá hora. Nějakou dobu tam nebyl kočí s koňmi na přibližování dřeva. Tak s koňmi od lesů jezdil brácha. A jednoho krásného dne se ztratily dvě Němky z Kvildy. Nikdo o nich nevěděl, prostě byly pryč. Pak nám najednou přišel korespondenční lístek z Německa. Na něm razítko CENZUROVÁNO, takové šikmé razítko, a babky na něm děkovaly bráchovi, že je převezl za hranice. No, táta myslel, že se zblázní. Že bráchu zabije. Protože to smrdělo tím, že dospělé by zavřeli a nás by šoupli někam do děcáku. To bylo hrozný. On je naložil na vůz, zaházel je senem a vezl je k hranici. Jako že veze krmení pro koně. Pak z něho vylezlo, že je ještě potkal, ty pohraničníky. Ale poněvadž ho znali, tak s ním prohodili jen pár slov a on jel dál. Ale že má pod senem babky, to je vůbec nenapadlo.“

„Museli jsme se sestrou sedět v kuchyni na otomanu a estébáci prohledávali celý barák. Chodili s matkou, otec nebyl doma. No a my jsme museli sedět na tom otomanu a hlídal nás voják se samopalem. Stál před námi, já si pamatuju, jak jsem si ho prohlížel, takže dodneška vim, co měl na sobě, jak vypadal, všechno. Vim, že měl ty, tomu se říká spínky, takhle kolem nohavic dole, že měl boty takové jako pracovní, to ještě nenosili ty půllitráky. To přesně vím, poněvadž jsem se mu díval na ty nohy, jak tam chodil, v ruce ten samopal. Ne že by ho měl namířený proti nám, to ne, ale prostě nás musel hlídat. Plný dvůr vojáků a policajtů a tihle tajní. Určitě to byli estébáci. Ale byli jak v uniformách, protože měli takové jako kožeňáky kabáty a na hlavě klobouky, oba úplně stejně oblečení. Byli u nás několikrát už předtím. Vždycky chtěli něco vědět. Vyptávali se, jestli se někdo neptal na cestu na hranice, a takovéhle věci. To bylo každou chvíli. No a když ta akce tam u těch Pöslů skončila, tak oni potom chtěli vědět, kde kdo přespal a tak. My jsme měli hned vedle myslivny stodolu. A ta byla věčně otevřená, protože jsme měli párek ochočených srnek a ty si tam chodily pro seno. Takže se mohlo stát, že by v tom seně někdo přespal. Tak teď naši trnuli hrůzou, aby se tam nenašla nějaká stopa, že tam někdo spal. Naštěstí tam ale nic takového nebylo. Takže ti estébáci u nás byli několikrát, ještě i potom.“

„Když se otec po příchodu do Litrbach seznamoval s terénem, aby věděl, které lesy vůbec spravuje a podobně, tak to s tím praktikantem Kroupou spolu procházeli. A jednoho dne na takovém místě, jmenuje se to tam, myslím, Hasentanz, jako Zaječí tanec, na kraji lesa najednou objevili ze země čnící špičky bot. Na několika místech. Tak to rozhrnuli a byly tam mrtvoly. Tak to otec hned nahlásil na SNB nebo na nějaký úřad, hned přijeli z Plzně nějací odborníci a zjistilo se, že jsou to mrtvoly dvanácti žen z pochodu smrti z koncentračního tábora Svatava vedle Sokolova. Ten se tenkrát ještě jmenoval Falknov. Bylo to dvanáct žen. No a teď je museli exhumovat. Tak tam nahnali ty Němce z Litrbach a ti to museli ručně vyzvedávat, bez nářadí a nesměli mít ani rukavice. Příšerný smrad prý to byl. A oni jako z trestu to museli tímhle způsobem dělat.“