Erika Bezdíčková

„Přišla chvíle, kdy se tam vyvrbila ta Erika. Obě jsme štěstím... vlastně se to ani nedá popsat, protože najednou přišel někdo z minulého života. Byly jsme v jednom baráku, stály jsme spolu apel a na ni vyšlo poslední místo a pršelo. Ona mi za chvilku řekla, že má hrozně promočená záda, jestli se s ní na chvíli nevyměním. Tak jsem řekla, že ano. Vyměnily jsme se, ale pak začalo něco, čemu se říkalo rozpočítávání. Čtyři, pět, osm, nikdy nikdo nevěděl, co to je, a při tom rozpočítávání to padlo na Eriku a my jsme věděly, že jde do plynu. Takže to byl poslední kámen v mé duši, který jsem se tam nějak přinutila snést. Ale já jsem si vymyslela takovou pohádku, protože když jsme v noci stály apel a dívala jsem se na nebe, našla jsem si tam tři hvězdy. Já jsem si řekla, že maminka nemůže udělat nic jiného, než mi poslat ty hvězdy, a že dokud ty hvězdy budou svítit, tak žije ona, tatínek i já. To bylo něco, čemu jsem opravdu a absolutně začala věřit, to byla moje útěcha.“

„Velice záhy se dělal transport a jeli jsme do Osvětimi. V tom jednom vagóně to bylo opravdu dost tragické, protože nás tam bylo tolik, kolik se vešlo lidí, kteří stáli. Jedině když po cestě, protože jsme jeli nějakou dobu, někdo umřel, tak se položil na zem a udělalo se mu místo. Byly tam dva kbelíky, jeden s vodou, jeden na potřebu, ale to bylo vlastně o ničem, protože ani jedni, ani druzí se k tomu nedostali. Cesta byla urputná. Můj otec, který dělal ve Vrútkách na železnici a věděl, o co jde, tak se proboxoval k takovému zamřížovanému okénku, jaké bývá v dobytčácích, když přepravují zvířata, a koukal, kterým směrem jedeme. Oznámil nám, že je to špatné, že jedeme na východ. Už v té době východ znamenal hrůzu.“

„Já jsem měla jedinou vizi – Žilina, protože jsem si říkala, že pokud se někdo vrátil, tak určitě šel také do Žiliny. Tak jsem do toho vytouženého města přijela. První, na co si pamatuji, byl hotel Rémy naproti nádraží, kam jsme chodili občas s rodiči na oběd nebo na večeři. Já poté, co jsem se vrátila, jsem měla pocit, že všechno najdu v troskách, tak jako jsem byla troska já. Ale ten dům stál, pak jsem šla po hlavní ulici, kde měl tatínek obchod, ten stál taky. Pak jsem šla domů, kde jsme bydleli, tam nebylo vůbec nic, tak jsem šla do toho domu, kam nás vystěhovali, tam jsem se dostala před byt, který měl pan gardista Pleško, který se tam po nás nastěhoval, a chtěl vědět, co po něm chci. Já jsem říkala, že tam zůstalo to, co jsme měli, než jsme odjížděli, a on otevřel dveře jenom na ždobírku, jak ráda říkám, a já jsem viděla naše skříně. Říkám: ´Vždyť tady vše zůstalo.´ On říká: ´Ne, a nemáš sem co chodit,´ a bouchl dveřmi. Tím skončila moje návštěva v našem byť mizerném, ale bývalém bydlišti.“

„Stál tam pověstný doktor Smrt, Mengele, a mě strčil na stranu života a maminku, která byla zababušená, přestože jí bylo pětatřicet, takže usoudil, že je stará. Ona se otočila, když se mě ptal: ´Wie alt bist du?´, německy: ´Jak jsi stará?´ Já jsem řekla to, co nám řekli rodiče, že máme říct - Sechzehn, abychom zůstali spolu s dospělými, protože jsme věděli, že děti oddělují od rodičů. Maminka se otočila a volala: ´To není pravda, ona má teprve třináct.´ Jenomže ten transport měl přes tisíc lidí a ti se valili jak mořská vlna a najednou byla maminka pryč, všichni, co jsem s nimi přišla, pryč, a stála jsem někde v nějaké skupině, kde jsem nikoho neznala a byla jsem v úplném šoku.“

„Svět o Osvětimi věděl. Nakonec se ví, že dva Slováci, Weber a Wetzler – vězňové – utekli z Osvětimi a dostali se složitě do Žiliny a sepsali zprávu pro Červený kříž a na všechny světové instituce a tam přesně popsali, že je to továrna na smrt a že žádají spojence, aby bombardovali krematoria a plynové komory, ale nikdo nic neudělal. V té době v Maďarsku čekaly stovky tisíc Židů na deportaci, ale nestalo se nic.“

„Líčit život v koncentračním táboře by asi bylo zbytečné, podstatné je asi jen to, že přežít tam mohli jen velmi silní jedinci. Například byly tam mladé ženy, kterým vzali děti, a jelikož tábor byl obehnán ostnatým drátem a v něm byl elektrický proud, tak ze zoufalství tyhle ženy na ty dráty šahaly často. To trauma, které tam každý denně prožíval, se nedá vyléčit ani zapomenout.“

„A tam v tom rohu napravo z těch růžic pouštěli cyklon B, kterým se ti lidé udusili. My, kteří jsme šli na levou stranu, jsme se museli svléct donaha, ostříhali nás dohola, vytetovali nám číslo, dali nám šatstvo od lidí, kteří už nežili, já jsem dostala večerní šaty, což bylo legrační. V říjnu, když jsem přišla do Osvětimi, tam byla hrozná zima, už sněžilo, spodní prádlo nikdo nedostal a na nohy nám dali jako obutí dřeváky.“

„A tehdy ke mně přistoupila žena a řekla, že je srbská partyzánka a že se o mě bude starat, protože měla kdysi takovou holčičku jako jsem já, a ta šla do plynu. A ta mi řekla, že bez misky nepřežiju. Ona už tam byla delší dobu a věděla, že hodně lidí bez misky zemřelo, a já tu misku vidím dodnes, ona byla taková dřevěná a měla dírku a ona mi svým způsobem pomohla k přežití.“