"Se jim říkalo Musulmani proto, protože už měli ten obličej takový tmavý, ty oči takové černé. To byly chodící mrtvoly, to byli lidé, u kterých bylo jasné, že řekněme během týdne bude po něm. A on ještě chodil, on neměl hlad už prostě. Já si pamatuji, že tehdá jednou k nám přišel nějaký kluk, český kluk, z Lodže, to tam asi jel z Lodže nějaký transport, který tam zaplynovali. A proč ho vybrali a hodili ho k nám, to nevím, ale byl to kluk český. Tak ten vypadal skutečně už jako Musulman. Ten s námi pak najednou nebyl, kde se ztratil, no jasně, že odešel. A že by to člověk nějak vnímal – za těchhle podmínek, opravdu, to nelze pochopit. Normální člověk to nedovede pochopit a nedovede to vyjádřit tak, aby ten posluchač nebo kdo to poslouchá, tomu porozuměl."
„Jeden z nás, Johny Freund, který žije v Kanadě, vydal knížku ,After those fifty years, History of Birkenau boys.‘ Měl krytí jiného birkenau boye, který měl finance, protože to nebylo tak jednoduché. Několik let shromažďoval údaje: kdo byli těch 89 kluků, jmenovitě, dále kolik jich přežilo a kde jsou.“
"Teď jsme přišli do toho lágru, ten byl přeplněný. Baráky, to byly čerstvě udělané takové dřevěné baráky, tam nás nacpali. Jenomže tam to nešlo, tam nebylo místo. V noci jsme museli sedět, nemohli jsme si lehnout, seděli jsme v řadách s roztaženýma nohama, jako jeden v druhém, a tak se mohlo být v baráku, protože jináč venku v tom dubnu to nešlo. Tam v lese pršelo, zima, prostě to bylo něco hrozného. Teď nebyla voda, pilo se z kaluží, ty záchody, tam lidi chodili tak, kde to šlo, tak tam to pustili. No něco děsného, nedostali jsme se k polévce občas některý den. Když se tam vydávala polévka, tak ti lidé byli tak zdivočelí..."
"Ten barák se na noc zavíral a nikdo nesměl ven. Vzadu na konci toho baráku, tedy myslím vzadu, vepředu byl vchod, tak tam byly kýble, a tam se chodilo, kdo potřeboval v noci na záchod. A taky se tam vyhazovali lidi, kteří buďto byli mrtví, už umřeli tam anebo umírali. A když jste chtěl jít na ten kýbl, tak jste po těch lidech musel šlapat, protože ta ulička – jedna, pak byly postele, ulička, komín, ulička, postele. Ty uličky byly uzoučké. Tam se vešel třeba, tam mohli stát dva lidi vedle sebe. A tam se házeli tyhle lidi, protože když vám někdo umíral vedle sebe, tak ti vězňové ho prostě stáhli dolů a hodili ho tam do tohohle prostoru. Takže kdo chtěl jít na záchod, tak musel po těchhle lidech šlapat. Já si nepamatuju, že bych tam šel dozadu, nevím..."
„Viděl jsem tam u drátů spoustu lidí a najednou jsem zahlédl dvě postavy, o kterých se mi zdálo, že by to mohl být táta s mámou. Do obličeje nebylo vidět, to bylo daleko, ale podle oblečení. Říkal jsem si, že by to mohl být táta s mámou, a tak jsem zvedl ruku. A oni taky zvedli ruce. Představte si, takhle jsme se poznali. Aniž bychom mohli vidět výraz tváře. Bylo to na dálku. A pak druhý den jsem se tam zase potuloval a zase jsem je tam viděl. Třetí den tam už nebyl nikdo.“
"Ten režim byl naprosto přísně vojenský. Nesmělo se z baráku, jenom na propustku, každý večer v 7 hodin byl nástup, celá ta družina 30 kluků, četl se rozkaz, vychovatel říkal, co se bude dělat. V sobotu se šlo organizovaně do divadla, třeba do Divadla pracujících, kde hráli ti později známí herci. Pamatuji třeba na mladého Adamíru. Hrál se tam Botostroj, hra, kterou napsal nějaký spisovatel Turek, to bylo komunistické dílo na zostuzení Bati, jenomže ten Baťův systém tam existoval pořád, i když už se to jmenovalo Národní podnik Svit."
„Tam bylo zvykem, že když nějaké kápo něco zařvalo třeba tímhle směrem, tak všichni, kdo byli po cestě, to museli opakovat. Třeba si pamatuji: ,Lagerälteste nach vorne!‘ To znamená ,lagerälteste kupředu‘. A já snad jsem to taky křičel. Všichni, kdo tam byli, to museli opakovat a volat dál až na konec tábora. To bylo nějakých třicet bloků, to už byl nějaký prostor. A tím se zajišťovala komunikace. Telefon tam nebyl.“
"Pořád věříš, do poslední nitky, čím víc jsi tlačený, tak věříš, když ti řeknou, že když uděláš tohle, tak máš šanci – člověk se toho chytí. Já říkám, že za určitých okolností je člověk jako zvíře. Jenomže je to zvíře, které má mozek."
„V noci jsme se drželi takhle tři pod rukou a ten prostřední mohl odpočívat, spát. A pak jsme se střídali. Ono to funguje. Šlapete, a vůbec nevíte, že šlapete. Máte zavřené oči a spíte.“
„A on přišel před toho Mengeleho a ten mu zase ukázal na tu stranu, kde už byl. A vůbec nepoznal, že tam už jednou byl. A teď – a to je něco speciálního – táta zůstal stát. A toho esesáka oslovil. Německy. Pamatuju se, že mu řekl: ,Ich möchte gerne an diese Seite gehen. Da steht mein Sohn.‘ Chtěl bych na tuhle stranu, tady stojí můj syn. Ten Mengele, ten esesák, mu neudělal vůbec nic a řekl mu: ,Sowieso werden Sie nicht zusammen sein.‘ Stejně nebudete spolu. A ukázal mu zase na tu druhou stranu.“
"Když bych měl říct, jak je možné, že jsem to přežil, tak musím říct, že to nevím. V každém případě to nebylo boží přání, protože já v Boha nevěřím. Sice vrátil jsem se a ještě bych možná věřil, ale pak jsem se nechal vypsat z židovské církve. Protože jak vyjádřit to, že je člověk vlastně nevěřící? Tak jsem se nechal vypsat. Ale to neznamená, že jsem přestal být Židem. On je to i pro mě problém, pochopit to celé. Já to teď studuji. Co je to vlastně Žid? (Má se chápat) nábožensky? Rasově, etnicky nebo jak? On je to problém docela složitý..."
Pavel Werner se narodil 3. ledna 1932 v Pardubicích. Pochází z židovské rodiny, jeho otec pracoval jako obchodní cestující. V roce 1942 byla rodina deportována do terezínského ghetta, kde strávila rok a půl. Pobyt v Terezíně však nepřežila pamětníkova sestra Lenka. V květnu 1944 byli deportováni do Osvětimi. Pavel se tam ve svých třinácti letech dostal do skupiny 89 chlapců dnes označovaných jako „Birkenau Boys“. Měli zvláštní zacházení a mnohým se podařilo přežít. Selekci osobně prováděl táborový lékař Josef Mengele. Před osvobozením Osvětimi nastoupil Pavel Werner pochod smrti a prošel ještě tábory v Melku, Mauthausenu a Gunskirchenu, kde se dočkal osvobození americkou armádou. Po základní rekonvalescenci se v červnu 1945 vrátil do Československa. Jako nezletilý sirotek dostal poručníka, později se ve Svitu Zlín vyučil obuvníkem a pokračoval studiem zahraničního obchodu na Vysoké škole ekonomické. Pracovně prožil řadu let v Mexiku a Bolívii. Půpsobil jako místopředseda Terezínské iniciativy. Pavel Werner zemřel 1. dubna roku 2017.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
