Jiří Lukšíček

* 1933

  • „Dvě stě čtyřicet sedm schodů tvořených dvěma kolíky, prknem a ušlapanou hlínou. Takto jsme každý den chodili ze šachty nahoru do lágru. Nejen že nás to nutili šlapat, ale ještě jsme s sebou museli na zádech tahat všechno jídlo, které nám dovezli k šachtě. Dodnes si vzpomínám na padesátikilový pytel brambor, se kterým jsem lezl po schodech nahoru. V té době jsem sám vážil o něco více, tedy kolem šedesáti kilo. Když jsem se vyškrábal k táboru, tak se mi spustila z nosu krev. Všechno jsem od ní měl potřísněné a musel jsem si jít vyprat mundúr.“

  • „Na Nikolaj nás tenkrát odvezli čtyři. Byl jsem tam já, Mirek Kopt, Jirka Holubec a Franta Bobek, zvaný Stopař. Nedostali jsme se tam sice najednou, nýbrž během několika dní za sebou. Vykopli mě rovnou u brány s dvěma dekami, ešusem a pracovním mundúrem a posléze odvedli na cimru, kde jsem se měl ubytovat. První otázka od jednoho ze spoluvězňů zněla: ‚Za co jsi tady?‘ Řekl jsem, že za velezradu. On se zeptal: ‚Za jakou velezradu?‘ Načež jsem mu vysvětlil, že za skauting. Nadchnulo jej to natolik, že zvolal: ‚Ty jsi skaut? No tak to je bezvadné!‘ [Pauza] Takhle nás tam prostě brali. V jáchymovských lágrech jsme měli vždy obrovský kredit.“

  • „Pepa Krbeček byl umístěn v Lověně jako učeň prvního ročníku. Bylo to v době, kdy vešlo v platnost celostátní nařízení o odevzdání veškerých střelných zbraní. Vše se tenkrát nosilo právě do Lověny. Dělníci pak museli pistole a pušky rozebrat na součástky, které se odvážely do kladenských hutí. Pepa byl šikovný kluk, a tak si při rozmontovávání dával jednotlivé kousky bokem. Několik zbraní se mu takto podařilo vynést ven z továrny. Na tehdejší dobu to byl zázrak. Dodnes si nedokážu představit, jak to bylo možné. Pepík nás tedy vyzbrojil. Každý z kluků kolem osmnácti let měl svoji pistoli.“

  • „Vytvořili režim, v rámci kterého jsme stávali tři až čtyři hodiny na place, zatímco oni dělali takzvaný filcunk. Spočívalo to tenkrát v tom, že nám rozházeli i to málo, co jsme na barákách měli. Většinou to byly na osobu dvě deky, mundúr, ešus a těch pár věcí, které jsme si mohli koupit v kantýně za poukázky. To všechno nám naházeli doprostřed na podlahu a my jsme měli dvě hodiny na to, abychom si to roztřídili a dali dohromady. Pak nás přišli zkontrolovat, jestli tam nemáme binec. Byl to režim, který nastolil Fešák. Trvalo to skoro čtyři a půl měsíce, než někoho napadlo začít si pobrukovat. Najednou se k němu přidalo pár okolních spoluvězňů. Po chvíli už jsme si pobrukovali všichni a nakonec jsme si začali zpívat. Nejdřív na nás samozřejmě řvali a dali nám rozchod, po kterém následoval další nástup. Přišli jsme na něj a začali si zase zpívat. Následoval další rozchod a nástup. My jsme opět nastoupili a začali zpívat. Najednou zjistili, že jsme je dohnali do fáze, kdy z toho byla cestička ven.“

  • "Pak se stalo to, že jsem dostal šestku, to znamená šest let za velezradu a vezli nás na Jáchymov a to bylo to pak."

  • „Probíhala tam jakási univerzita. Učili jsme se německy. Než nám to zase všechno vykradli, samozřejmě. Ono sehnat v tý době učebnici němčiny nebyla žádná legrace. A tak voni po tomhle pátrali. A my jsme toho na psaní taky moc neměli. Takže to skautování spočívalo v tom, že jsme si doplňovali to, co jsme znali, co znali jiní a co jsme chtěli poznat. A já si myslím, že skauting je o poznávání, nejen o výuce – jak se dělaj uzle – to umíme. Je to taky o tom vytvořit si vztah a umět ho udržet v podmínkách, které nejsou zrovna příznivé.“

  • „To desatero skautskýho zákona jsme dodržovali, slíbili jsme, že budeme bránit republiku… A tak dále. To v nás nechalo kotvičky. A najednou jsme přišli na schůzku, kde všichni hulili. My jsme byli nekuřáci. V tý době nám už bylo patnáct, šestnáct let a to bylo právě ono, protože se řeklo: Skauti do patnácti a všechno ostatní do svazu mládeže. A tam nás uvedli, my v krojích, a tak jsme se Stopařem řekli - to ne, svazáčci asi nebudem.“

  • „Prostě při jedný akci, když už to bylo hotový, jsme se dostali do situace, kdy jsme mysleli, že budeme střílet. To je špatnej pocit, to se těžko vyjadřuje, těžko se o tom mluví. Poslední akce, kterou jsme udělali, to jsme šli do Jílovýho. Tam měli milicionáři nějakej slet, nějaký cvičení. A jelikož tam přijeli autobusama, tak jsme jim diskrétně vypustili gumy, takže oni se nemohli na nějaký cvičení dostat. Nesehnali tolik gum, že jo. Ještě jsme jim tam nechali letáčky, aby měli legraci.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, 01.12.2008

    (audio)
    délka: 02:39:35
    nahrávka pořízena v rámci projektu Paměť a dějiny totalitních režimů
  • 2

    Praha, 03.04.2011

    (audio)
    délka: 01:14:28
    nahrávka pořízena v rámci projektu Skautské století
  • 3

    u pamětníka doma, 19.03.2015

    (audio)
    délka: 02:06:02
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy našich sousedů
  • 4

    Praha, 07.03.2020

    (audio)
    délka: 03:49:58
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
  • 5

    Praha, 02.09.2020

    (audio)
    délka: 01:59:23
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
  • 6

    Praha, 05.11.2020

    (audio)
    délka: 01:57:32
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
  • 7

    Praha, 28.07.2021

    (audio)
    délka: 01:29:17
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

V jáchymovských lágrech jsme měli jako skauti obrovský kredit

Portrét Jiřího Lukšíčka několik měsíců po návratu z Jáchymovských lágrů, Praha, rok 1960
Portrét Jiřího Lukšíčka několik měsíců po návratu z Jáchymovských lágrů, Praha, rok 1960
zdroj: archiv pamětníka

Jiří Lukšíček, zvaný Rys, se narodil 16. srpna 1933 v Praze. V roce 1945 se přihlásil do Junáka a působil ve 100. a následně ve 145. oddíle. Po roce 1948, kdy začala postupná likvidace Junáka, se Jiří zapojil do odbojové skautské skupiny pod hlavičkou bývalého 34. střediska Ostříž, která svou ilegální činnost zaměřovala především na distribuci protirežimních letáků a později na sabotážní akce. Skupina byla postupně vyzbrojena celkem sedmnácti pistolemi. V březnu 1953 byl po nevydařené záškodnické akci u Jílového poprvé zadržen a společně s dalšími dvěma skauty odsouzen. Trest si začal odpykávat v pracovním lágru Svornost a po pěti týdnech byl na amnestii propuštěn. Následně vykonával vojenskou službu u Technických praporů v Hradci Králové. Přímo na vojně byl v květnu 1954 opět zatčen, ve vyšetřovací vazbě pod nátlakem podepsal slib tajné spolupráce s kontrarozvědkou. Po propuštění a návratu k útvaru TP však s orgány nespolupracoval. V listopadu téhož roku byl zatčen potřetí a se všemi členy Ostříže znovu souzen. Skupina byla z důvodu zajištění střelných zbraní obviněna a souzena z velezrady. Tentokrát dostal Jiří šest let vězení, která strávil v lágrech Nikolaj a Rovnost. V roce 1960 byl propuštěn na svobodu a začal pracovat jako dělník v ČKD a později jako pedagog na tamním učilišti. Roku 1968 obnovil 233. oddíl při 34. skautském středisku Ostříž. Pokoušel se jej vést i po opětovném zákazu Junáka na začátku roku 1970. Toho roku mu ale byla zakázána práce s mládeží. Po listopadu 1989 se stal hlavním vedoucím střediska a také aktivním činovníkem Junáka.