František Navrátil

„Po skončení povinných letů jsem žádal o přeložení k dopravnímu letectvu. Byl jsem přeložený k anglické peruti, to bylo ještě za války. Létali jsme do Indie, kde jsem byl dvacetkrát. Létali jsme přes Maltu, Káhiru, Střední východ do Karáčí a Kalkaty. V Kalkatě jsem byl rád, protože tam byl Baťa, a já zde našel staré přátele ze Zlína a bylo to vynikající. Samotný let trval dva dny tam a dva dny zpět. My jsme do Karáčí vezli náklad nebo pasažéry a zpět zase třeba letušky, důstojníky nebo nějaký náklad.“

„My jsme nakupovali zápalky a prodávali je do Anglie. Celou výrobu Sušic pro vývoz jsme prodávali my. A byl to dobrý obchod. My jsme dělali zápalky s nálepkama anglických firem. Ty si tím dělaly reklamu a my jsme si vydělávali peníze. Ta stáž trvala dlouho, protože když vypukla válka, já jsem se nevrátil a dobrovolně jsem vstoupil do československé armády. Já jsem tam byl vyslaný na dva měsíce a nechtěl jsem se vrátit. Vedoucí byl vlastenec a říkal: ,Františku, nikam nepojedeš, protože bude válka. S nacistama přece nebudeš bojovat jinak než tady, protože Anglie půjde také do války.‘ Byl jsem u odvodu na velvyslanectví. Byl jsem urostlý, bylo mi tenkrát devatenáct let, takže jsem byl schopný jít na vojnu. Dostal jsem se do armády a v armádě jsem byl asi rok. V té době vyšel v Daily Heraldu, to byly anglické labouristické noviny, inzerát, že letectvo má velké ztráty a přijímá dobrovolníky z armády.“

„Byl jsem přidělený do 311. bombardovací perutě. Na začátku jsme létali nad francouzské pobřeží a nad Francii. Naším úkolem bylo shazovat bomby, bombardovat válečné cíle, jako byly přístavy. Cíle v německých rukou. U bombardovací perutě jsme měli velké ztráty, takže jsme po nějaké době nebyli schopni obsáhnout úkoly, které na nás byly kladeny. Tak jsme byli přeloženi k pobřežnímu letectvu. Já jsem měl veliké štěstí, že jsem během létání nebyl zasažen ani sestřelen, takže jsem měl kliku. Člověk musel být otrlý, aby to přežil. Říct: ,No, mohlo to potkat mě.‘ A tím to skončilo. Jiné úvahy se za války nedaly dělat. Já jsem měl jako kapitána Standu Huňáčka, který byl dřív letcem u aerolinií, takže byl vynikající pilot. Jednou jsme přistávali s poškozenými motory. Skončilo to škrábnutím křídla o strom, když už jsme měli menší rychlost, takže jsme udělali vrtuli, a nic se nám nestalo. Stroj byl opraven a za dva dny lítal.“

„U pobřežní letky jsme už měli ne wellingtony, ale americké čtyřmotorové bombardéry, které byly upraveny na radar, což byla hlavní pomůcka pro hledání ponorek. Naším úkolem bylo oznámit pozici nálezu a Angličani tam ihned poslali námořnictvo, které mělo vydatné zbraně proti ponorkám. My jsme měli výzbroj, kde byly hlubinné nálože. Bomba vybuchla v určité hloubce, takže neletěla až do nárazu na dno, ale vybuchla třeba ve sto metrech. Ten tlak při výbuchu poškodil ponorku, ta když musela nad vodu, tak ji Angličani chytili. To byla mnohem klidnější služba. Hlavním nebezpečím byla stíhací letadla z Francie. Naše hlavní operační zóna byl Biskajský záliv, který byl výchozím bodem pro Atlantik. Ve čtyřmotorovém americkém letadle byli dva piloti, telegrafista, radarový důstojník, střelci v přední věži, horní věži a zadní věži. Já jsem v té době lítal jako telegrafista, seděl jsem za pilotem. Tam jsem měl kabinu a přístroje. To byly dlouhé lety, u toho pobřežního letectva. S americkýma čtyřmotorákama to trvalo až 14 hodin.“