Bořivoj Janhuba

„Tak jsme tady navrchu posadili do toho kraje lesa toho Radka s tím kulometem a tady nás šlo deset. To jsme měli tenkrát samopal a zbraně. To byl konec války. Tam už byli s náma ti staří, Daňci a Šváb, a když došla ta četa, ani ne celá četa, do dvaceti jich mohlo být, došla tady proti nám, tak jsme na ně zařvali: ,Halt! Hände hoch!‘ A oni, protože se k tomu neměli, tak jsme to do nich pustili. Odtud a tam. Radko Pečánek do nich pustil tady tím kulometem z vrchu. Tím okamžikem byli okamžitě všichni hände hoch – navrchu. Ale už jich tam bylo čtyři nebo šest postřelených. Tak jsme jim vzali zbraně a nechali jsme je jít.“

„Ten francouzský zajatec utekl z tábora z Chromče a zdržoval se v těch lesích nad Bohdíkovem a ti Bohdíkovští o něm věděli. Čili přes ty děvčata, to byli jejich rodiče, jsme se dověděli, že je tam zajatec a že by bylo potřeba s ním něco udělat. Jsme to projednali v Zábřeze v organizaci. Oni nachystali ty doklady, protože ty doklady dělal Holouš, on byl polygraf. A my jsme toho zajatce francouzskýho přivedli do Zábřeha. Předali jsme ho tomu Holoušovi a on ho ze Zábřeha - my jsme u toho nebyli v tom Zábřeze - poslal do Jugoslávie. No tam je chytli na tom přechodu v Mariboru. Ten je na hranicích, ten Maribor, a tam je chytli a odtud to vyšlo ven tady toto. Tam přecházelo víc těch našich. Víc jich tam bylo poslaných.“

„V šestačtyřicátým roce, když to bylo všechno tak žhavý, osvobodila nás fakt Rudá armáda. Tak jsme byli prakticky všichni komunisti. Jenomže už jsme se po tom šestačtyřicátým hádali při volbách. V tom šestačtyřicátým už jsme komunisty nevolili. Takoví ti jako já a můj bratr a podobně. Mě z partaje v osmačtyřicátým vyhodili v prověrkách. Bratr z partaje po hádce s nějakým svým vedoucím vystoupil a doplatil na to jeho syn, který měl jít studovat a nepustili ho tam komunisti.“

„Tak šlo se, nasypalo se tam a zas se od toho uteklo. Co se s tím dál dělo? Ale stalo se, že ty vagony začaly pak hořet. Měli zprávy o tom, že na trati začal hořet vagon. Taky se začaly házet takový krabičky. Ty byly s kyselinou. To když se to hodilo do uhlí, tak to rozleptalo a pak to chytlo na vagoně. Všelijaký takový.“

„Prostě to jsme dostali nějakou zprávu, tam a tam se bude dít to. Například: Půjde směr Chromeč–Bludov. Tam bylo vedení německý, vojenský. Tak se uřezaly sloupy a porušilo se to vedení. Hybaj pryč, než někdo přijde. A teď oni měli poruchu. Než to našli, než to dali do pořádku, my jsme se smáli. V každým případě nebyly to bojový akce, protože jednak jsme neměli se kde pořádně schovat, vždyť to tady nejsou lesy pro naši činnost, a jednak jsme nebyli pořádně ozbrojeni. U nás byly zbraně pistole a navíc lovecký pušky – brokovnice. Myslím, tam byla jedna brokovnice akorát v naší skupině. Tu měl Bittner. To bylo všechno. Čili co my jsme mohli tak udělat? My jsme mohli tak dělat jen podvratnou činnost.“