Jaroslav Hofrichter

„Po únoru 1948 smělo být v letadle jen šedesát litrů benzinu. Oni tehdy tu Dakotu naplnili úplně, Bernát a Hrbáček a další, odletěli do Anglie, také Bureš a Stříbrzský. Původně měli letět ten den, ve středu, a chytře se zeptali velitele, kdo bude sloužit na letišti, řekl jim, že Vopálenský. Věděli, že mu to nemůžou udělat, protože byl ‚zápaďák‘ a znamenalo by to pro něj trest smrti, protože by se mělo za to, že o tom věděl. Odletěli další den do Anglie a za čtyři týdny nám letadlo Angličani vrátili a my jsme pro něj letěli. Měl jsem tehdy odevzdat v Croydonu kufřík, ale nevím, co v něm bylo.“

„Já musím říct, že jsem měl štěstí. Za války musíte mít aspoň trochu štěstí. (…) Jeden můj kamarád, Venca Blahna, nemusel letět, vyměnil si to a při startu zavadili o strom a všech devět lidí uhořelo. Každý má osud načmáraný a tomu se nevyhne, i kdyby dělal, co by chtěl. Někdo přežil to, co se nedalo přežít, jiný nepřežil první let. Jak říkala moje maminka, každý člověk má svůj napsaný osud, každý má svou svíčku. Ta někdy dohoří, někdy se zaklepe a hoří dál. (…) Člověk se tomu nevyhne, to jsem za války poznal.“

„Čekali na mne na Ruzyni na letišti, musel jsem vystoupit z letadla, ani mne nenechali to přelétnout do Kbel. Odvezli mne hned na 5. oddělení, tam byly výslechy. Vyslýchali mne několik dní lidé od Reicina, nemohli mi ale nic dokázat. (…) Po Únoru jsme ještě lítali do Anglie a tady odsud kluci utíkali, jak se říká na ,blind‘. Nemohli si vzít nějaké další věci, já jsem jim je vozil. Měli jsme to tak domluvený s klukama, když jsme přistávali v Croydonu. Měl jsem takový kufřík, v Dakotě mezi piloty byl takový čtverec a na tom kobereček, a když se to odšroubovalo, tak jste tam měl takové místo, kam se mohl dát malý kufr. Tam jsem vozil klukům věci, co tu nechali nebo co potřebovali. Po Únoru jsme dostali hlídače, dva plukovníci s OBZ s námi většinou lítali. (…) Jednou jsme ale místo Croydonu přistáli v Manstonu. Co teď? Tak jsem si říkal, že to risknu. Šel jsem na nádraží, na vlak do Londýna. (…) Do pokoje jsem se dostal až ráno. Ti dva plukovníci se pak ptali, kde jsem byl. Tak jim říkám, že jsem potkal jednu známou, co jsem s ní chodil za války. (…) Moc mi nevěřili.“

„Blahna měl svatbu, létal jako střelec, říkal, že se vrátí do dne, kdy měl začít znovu létat... Do rána se ale nevrátil, velitel už dal do jeho posádky náhradního střelce, protože počítali, že se z té svatby nestihne vrátit. Za nějakou půlhodinu se nakonec vrátil. Byl jsem u velitelského operačního stanoviště, on přijel a říká mi: ‚Kde je posádka?‘ – ‚Už odjeli.‘ – ‚Půjč mi kolo, jedu za nimi.‘ Kdyby nepřistávala zrovna jiná mašina, tak by nedostali červenou, ale zelenou ke startu, ale stalo se, a tak se stihli vyměnit s tím náhradním střelcem. Dostali však červenou a vyměnili si to. Velitel s tím souhlasil. Karel Nahodil mu tam nechal všechny jeho věci, kožich atp. (…) Při startu však zavadili o strom a spadli. Nebyli sice hned mrtví... Letadlo bylo plné benzinu, nevytáhli z něj nikoho živého. Karel Nahodil se zachránil a Venca Blahna si šel den po svatbě pro smrt. Kdyby se byl zdržel o dvě minuty, kdyby nebyla přistávala ta jiná mašina, všechno by bylo jinak. Za války jsou takový osudný okamžiky, kdy rozhodovaly minuty, jestli budete živ. U stíhačů to byly vteřiny. Osud je nevyzpytatelný, jak si osud s lidma zahrával.“

„Byli jsme za první republiky vychováváni školou k vlastenectví. Ale byla to nejen škola, ale i Skaut a Sokol. Učitelé nás učili k lásce k vlasti. Dneska se s tím člověk nesetkává. Jako kluci jsme hltali legionářské knížky. Ale řeknu to upřímně, neměli jsme rádi i sudetské Němce. Plzeň byla kousíček od Sudet. Jako kluci jsme se s nimi také prali. Bydleli na Pražském (Říšském) předměstí.“

„Když jsem potřeboval opravit ponožky, tak jsem to dělal tímto způsobem. Když jsem jel do Londýna s kamarádem, vybral jsem si kupé, kde seděly nějaké Angličanky, vytáhl jsem jehlu a tu ponožku s dírou, dělal jsem, že navlékám jehlu. Vždycky než jsem dojel do Londýna, ponožky jsem měl zašitý. Vždycky mi to sebraly.“