„Tři squadrony jsme byly již ve vzduchu, byli jsme nad kanálem a blížily se k belgickým hranicím. Přišlo nařízení, že už nemusíme letět, že Němci se vzdali. Vraťte se zpět. Pak řekli: ,Tohle bude váš poslední let, najděte si místo, kam byste chtěl s vašimi letadly operačně letět naposledy.‘ Hlaďo řekl: ,My poletíme do Exeteru a odtud do Manstonu.‘ Tak jsme tam letěli a nazpátek byly mraky, lízaly kopce, počasí bylo absolutně hnusný. To znamená letěli jsme takových 50 metrů nad zemí. Na zpáteční cestě mi vysadil motor. Letěli jsme na ty dálkové (přídavné) nádrže, nevěděl jsem, jestli se něco neděje, nejsou-li tam nečistoty, přepnul jsem to na svoji nádrž. Už jsem byl v takových patnácti metrech, musel jsem se rozhodnout hned. Políčko, farma, bramborové pole, sto padesát metrů na sto padesát. Na jedné straně les, na druhé topoly. Proletěl jsem mezi dvěma topoly, to mi useklo jedno křídlo. Zabořil jsem se vzhůru nohama do země.
Chvála Bohu, že ta zem nebyla tvrdá. Byl jsem vzhůru nohama, levou ruku venku, letadlo mne přitisklo hlavou k zemi. Jako bych letadlo držel na krku, ani jsem se nemohl vypnout z pásů. Byl jsem v bezvědomí ani ne celou minutu. Během dvou tří minut přišli tři nebo čtyři dělníci, co pracovali na farmě. Přiběhli s holýma rukama, nevěděli, co se děje. Já jsem řval jak pavián. Říkal jsem jim, že mne musí vyhrabat rukama, aby mne netahali za ruku. ,Přestaňte ho tahat, vždyť mu vytrhnete ruku.‘ Vyhrabali to nakonec natolik rukama, že mne mohli vytáhnout. Ani ne deset minut na to tam přijely sanitky a odvezly mne do Uxbridge do Londýna do nemocnice.“
„,Jak někdo přijde, tak je budeš vyslýchat, zjistíš, co jsou to za lidi, jestli to nejsou nějací podfukáři, či zda nechtějí jen překročit hranice a nechtějí se zúčastnit odboje. Musíš jim dávat bumážky, jak budou cestovat vlakem a budou tam kontroly.‘ Jel jsem tedy zpátky na hranice. Když někdo přecházel přes Nagykanizsu, (jugoslávská) pohraniční stráž je přivedla ke mně. Já jsem jim vyplnil bumážky a dal jsem jim peníze, aby mohli cestovat do Záhřebu. Mezi nimi byl Klapálek, Střelka a další, kteří byli moji velitelé na Středním východě. Já jsem byl ucho, nikdy jsem na vojně nebyl. Vyslýchal jsem podplukovníka Klapálka. Ptal jsem se: ,Jakou máte šarži, kde jste sloužil?‘ Byl jsem ucho, nic jsem nevěděl. Také jsem vyslýchal štábního kapitána Zástěru. Dával jsem jim peníze a doklady a mohli cestovat dál do Bělehradu.“
„Nebyli jsme přijati jako spolehlivý živel, že jsme si vzali Angličanky, že v naší armádě nemůžou být důstojníci, sloužit a mít Angličanky. To je proti srsti v socialistickém státu. Jednoho rána přijdeme do Kbel a tam nás nepustili na letiště. To už bylo znamení, že už se musí něco podniknout.“
„Hlídali jsme přístav (Alexandrii), mezitím se v Libyi už válčilo. Australané a Novozélanďané nachytali tolik italských zajatců, že to až nebylo hezké, jak se vzdávali. Samo sebou ti Italové museli hned pomáhat něco stavět. Například mě tam jediného člověka s puškou poslali pro pět set (?) Italů, aby dělali cestu. Šel jsem s puškou do Prisoners of War Camp, kde byli ti zajatci, tam jich bylo tisíce. Zakřičel jsme na ně: ,Per cinque.‘ Postavil jsem je po pěti do řady, napočítal jsem, kolik jsem jich měl – asi sto či sto padesát. Odpochodovali jsme tam, kde jsme bydleli, poněvadž oni dobře věděli, jak stavět silnice.“
„Řekli nám, že nás dají do Tobruku. Torpédoborce nás odvezly z Alexandrie do Tobruku. Byli jsme na palubě na lodi, moře bylo strašně rozbouřené. Hrozily též ponorky. Všichni jsme se drželi drátů, které vedly okolo lodě, žádné jiné zábrany tam nebyly. Bedničky s náboji museli, když bylo moře rozbouřené, někdy hodit do moře. Museli jsme se držet, každý byl z toho nemocný. I ti námořníci. My si myslíme: ,Oni jsou na to zvyklí.‘ Není to pravda, někteří možná ano, ale ostatní musí také krmit ryby, tak jako my.
Přijeli jsme o půlnoci do obklíčeného Tobruku, skoro za půldruhého dne od odjezdu. Byla tam polská jednotka a my jsme vyměňovali Australany a Angličany. O půlnoci jsme vystupovali z lodě, vyrobili tam asi půl metru široký ponton s provazem napravo. Každý s batohem na zádech jsme vylézali na pevninu. Pak nás odvezli dál na pevninu. Předtím byl letecký nálet na Tobruk, tak jsme hned věděli, co děje. Tam už nebylo co bombardovat. Jen tu vodu.“
„Taxikáři jsem řekl o dvě čísla méně, přijeli jsme a tam nic nebylo, barák byl zbořený. Tak jsem mu řekl: ,To nevadí, my to najdeme, nechte nás tady.‘ Našli jsme ho, bydlel ve třetím poschodí. Zazvonil jsem, paní Schalková otevřela, řekl jsem, kdo jsem, kdo mne posílá. Řekla nám: ,Proboha, zmizněte co nejdřív, manžel byl včera zatčen tajnou policií.‘
Nezbylo než jít na Fér Utca na francouzský konzulát. Byl hlídaný místní policií, vždy nějaký policajt tam chodil nahoru a dolů. Snažili jsme se vypočítat, kolik kroků musíme udělat, než se on obrátí a půjde zpátky. Zjistili jsme nejvhodnější moment, přešli jsme ke konzulátu a chceme otevřít dveře. Dveře se neotevíraly! Co se s námi stane? Policajt přišel a ukázal nám, jak se to otvírá. Na dveřích byla koule, měla se otočit a my jsme to nevěděli. Policajt nám otevřel dveře! Na konzulátu již o mně věděli. ,Ančík půjde dál, o něho se postaráme, ty tady zůstaneš.‘ – ,Nemám žádné papíry.‘ – ,To nevadí, ty mluvíš maďarsky.‘ – Tak jsem tam musel zůstat.“
Miloslav Kratochvíl se narodil v roce 1919 v Rusku v české kolonii Alexandrovka, jeho rodiče se přestěhovali v roce 1926 do Československa na slovenský Žitný ostrov poblíž Šamorína a Dunajské Stredy. Do obecné školy chodil do Šamorína, do měšťanky do Dunajské Stredy. Na sklonku 30. let začal navštěvovat obchodní akademii v Bratislavě. V té době ho známý jeho otce požádal o pomoc při převádění uprchlíků z českých zemí do Maďarska. Jelikož uměl dobře maďarsky, pomáhal organizovat přechody jak na maďarsko-slovenské hranici, tak uvnitř Maďarska a na jugoslávsko-maďarské hranici. Miloslav Kratochvíl se účastnil bojů v Sýrii a u Tobruku. Ještě na Středním východě se přihlásil k letectvu, výcvik absolvoval ve Velké Británii a Kanadě. Na sklonku války byl zařazen jako letec-stíhač do 310. stíhací perutě. V Británii se oženil, svoji ženu si přivedl do Československa. Po únoru 1948 byl vyhozen z armády, u Aše přešel ilegálně hranice a přestěhoval se natrvalo do Velké Británie, kde vlastnil restauraci a podnikal v cateringu. Do Česka jezdil jen na návštěvy, zejména na každoroční setkání českých letců RAF. Miloslav Kratochvíl zemřel 25. února roku 2014 ve věku nedožitých 95 let v britském Knutsfordu.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
