Ing. Jiří Schmied

„Druhého ledna mě zavolali na gestapo do Pečkárny. V té době jsem pracoval u Technische Nothilfe (technická nouzová pomoc, byly to práce na vojenských stavbách, letištích atp.) a bydlel v Německém Brodu, dnešním Havlíčkově Brodu. Dělali jsme zemní práce, měla se tam stavět podzemní továrna. Na gestapu chtěli vědět, kdo tu cívku do našeho rádia udělal. Zatloukal jsem, že nevím, že jsem už půl roku z domova, takže nevím, u koho si ji nechal otec udělat. A pak se mě začali ptát, kde je můj bratr, a já že v Berlíně, že jsem byl o dovolence o Vánocích doma a matka mi ukazovala čtrnáct dní starý korespondenční lístek z Berlína. Jenže bratr to udělal mazaně, v Berlíně napsal řadu korespondenčních lístků s postupným datumem a ti kluci, co tam zůstali, je každý měsíc posílali. Takže když k nám přišel četník, který měl zjišťovat, jestli není bratr doma, matka mu ukázala ten lístek a on říkal: ,No, já na půdu nepůjdu.‘ Byl to solidní četník, poznamenal si to a bylo to. Když jsem pořád lhal, řekli mi: ,Tak dobře, vezmeme si sem vaši matku.‘ Jenže matka byla nemocná, měla dekompenzaci srdce, věděl jsem, že by ten výslech nevydržela. Navíc ji bratr doma potřeboval, sem tam nějaké prádlo a tak. Takže jsem tu naši jednu cívku přiznal. Tím to skončilo, pak už se po bratrovi neptali, ani nechtěli matku. Ale když jsem přišel z vazební věznice pražského gestapa do soudní vazby, zpotil jsem se. Dozvěděl jsem se, že za tři cívky dávají sekeru. A já jich různým známým udělal osm! Takže jsem byl rád, že to takhle dopadlo.“

„Situace s osvobozením byla v Malé pevnosti rozdílná od té v Československu. Malou pevnost převzal 4. května Mezinárodní červený kříž – ze Švýcarska, Švédska… Za doktory, kteří zjišťovali, co komu je, chodili lidé, kteří měli většinou tyfus a skvrnivku. Němci od nového roku začínali postupně propouštět lidi, na kterých neměli zájem a kteří se moc neprovinili. Každý měsíc pustili domů skupinu okolo dvaceti lidí. Ti byli většinou nemocní. Ošetřoval je Mezinárodní červený kříž, který situaci znal, proto tam čtvrtého přišli. Stalo se to v pátek odpoledne, očkovali nás proti tyfu. V sobotu nám v jedenáct hodin otevřeli cely, esesáci začali z pevnosti odjíždět až ve dvě hodiny. Od pátého května, jedenácti hodin, jsme byli volní a mohli jsme se po pevnosti pohybovat, jak jsme chtěli. Na čtvrtém dvoře leželo pět tisíc nemocných s tyfem. Ti dříve v bramborárně vybírali brambory pro kuchyň, která se nacházela na prvním dvoře, a vozili je tam. Od té doby, co zavřeli čtvrtý dvůr, jsme brambory přebírali my a nosili je do kuchyně.“