Ing. Josef Vlk

„Já jsem jako prcek, bylo mi dvanáct třináct, běžel vždycky ráno sedm kilometrů do školy, měl jsem bandasku s nějakou šťávou. U nás se zpracovávalo všechno ovoce, které za něco stálo, a dělaly se z toho šťávy. Ty se prodávaly na trhu velice snadno. Nesl jsem tři litry, ve druhé tašce jsem měl nějakou buchtu a to jsem prodal během deseti minut a pak jsem klusal do školy.“ – „Kolik jste vydělal za tu cestu do školy?“ – „Kolik jsem potřeboval, tolik jsem vydělal. Taky jsem něco odevzdával doma.“

„Co jste věděl o Československu, zajímal jste se?“ – „Povídalo se hodně, vyprávělo. Děda a občas i ti mladší se dostali na všesokolský slet a na slavnosti. Jako například, když bylo výročí bitvy u Zborova. To byla každou chvíli nějaká slavnost. My jsme měli výhodu v tom, že jsme měli vdanou tetu v Kladně. Takže oni dost často jezdili na Boratín a studenti jezdili na vzdělání… Například nejmladší Vlk měl učitelák na Kladně. A teta se tam vyučila krejčovou.“

„To ‚proč‘ musí vyslovit jen někdo, kdo vůbec nemá potuchy, co všechno Volyňáci zažili. Banderovce, bolševiky, kteří v nás pořád viděli legionáře. A oni to bolševici nemohli překousnout, to, co se jim dělo, že dostávali na frak, kamkoli přišli. Lenin prohlásil: ‚Když uvidíte Čecha, který má něco jako pistoli nebo zbraň, nemilosrdně odstřelit. To byl příkaz, když už byl tedy Lenin skoro v takové agonii.“

„Věděli, že se bude tlačit na to, aby tam vznikl kolchoz, a všichni Boratíňáci byli proti a taky to vydrželi. Byli jako všichni ostatní, kteří se nepřidali a nezaložili kolchoz. Byli na soupisu lidí, kteří mají být vyvezeni na Sibiř. Naštěstí těch, kteří byli zapsaní jako nepřátelé, bylo hodně, a měli jsme tedy štěstí, že se o jeden den Boratín zachránil.“ – „Jak to, že o jeden den?“ – „No protože druhý den už přišli Němci.“ – „Měli jste sbaleno?“ – „Ne. My jsme o tom nevěděli. Nevěděli jsme, že jsme na řadě. Já si pamatuji, když jsem šel jednou za dědou na Podhajce, kde bylo nádraží, a tam jsem viděl platformu bez střechy a tam byli s malými zavazadly ti, co byli vyváženi. To nebyli jen Češi. To byli Poláci, inteligence a všichni, kdo měl nějaký škraloup.“

„Ten odjez byl chaotický jako všechno, co dělali Rusáci, bez ladu a skladu. My jsme byli všichni připravení. Věci jsme neměli v kufrech, ale v takových bednách, které byly naskládané do stejné výšky, aby mohly sloužit jako postele. Vezli jsme zbytečné věci, třeba krávy. Já vám řeknu, jak vypadal můj domov, v tom vlaku. Byl jsem u krav a u koní. Měl jsem tam smrádeček, ale byl jsem svým pánem. Mohl jsem si otevřít vrata, abych mohl vidět ven. Já jsem poprvé jel vlakem, poprvé jsem viděl hory. Poprvé jsem zažil noc na horách – v tom vagoně, kde jsem hlídal, aby ty koně někdo nesebral, nezabil.“

„No a v padesátým prvním dostavěli kostel. Nebyl materiál, nebylo vápno. Nic nebylo. Hřebíky se vytahovaly z prken a rovnaly se a ty se používaly, jo. V zápisech je, že dědkové, starý lidi, rovnali hřebíky, vytahovali a rovnali, že jich narovnali deset tisíc a nějaký drobný. A měli je všechny spočítaný, do jednoho. V padesátém roce jsem dával podklad tomu architektovi, střešní konstrukce cihelny chotiněveský, která se použila na střechu u kostela. To je ještě taková zajímavost, jak vlastně k tomu došlo, že úřady povolily ten kostel. Protože už tenkrát to vlastně po únoru nebylo přijatelný. Farář vlastně – musím říct, že to musel bejt strašnej taktik, když vlastně prosadil to stavební povolení. Slíbil jim, že založí družstvo v Chotiněvsi, když mu povolí kostel. Ani se o tom nezmínil. Rok po založení družstva zemřel, ale nezaložil ho on, založili ho jiní. On dokonce získal třistatisícovou dotaci, dar. Kostel stál, myslím, že ten rozpočet byl asi půldruhého milionu nebo tak nějak, a on získal tuhletu dotaci. Ale musím říct, že to byla taky ta styčná osoba boratínských Čechů s ukrajinskou vládou, s Ukrajinskou povstaleckou armádou, takže měl určitě zkušenosti i s jinou takovou diktaturou, že. Určitě to byl psycholog, a to farář musí být, trochu. Takže to byl taky takovej malej zázrak.“

„To bylo takovou tou podmínkou, že tedy nesmí být víc než třetina v rukou Volyňáků, nebo teda těch zahraničních uživatelů nebo správců. Takže to bylo dostatečně jako kruté, protože ty vesnice byly rozstrkaný strašně moc. A tam ta komunita volyňských Čechů byla založená na takových základech spíš vesnických. Tam se odehrávaly všechny přátelské vztahy, byly tam homogenní spolky. Jak, to je pro mě dodneška záhada. V Chotiněvsi jich bylo nakonec sedmnáct, ačkoli bylo jenom čtyřicet hospodářství; tak sedmnáct ze čtyřiceti, takže tam správně by mělo být jen třináct.“

„Jeden vagon byl zhruba pro deset lidí a... u nás to bylo pro tři rodiny. Protože nebylo možné se dohodnout s mužskou částí [která už byla v Československu], co je potřeba, tak se bralo všechno, a myslím si, že to bylo zbytečný. Slepice, krávy, koně, prasata. Hospodář se nerad zbavuje takových věcí, které člověka uživí. Mně už bylo čtrnáct, a tak jsem byl ve vagonu u dobytka. To bylo nejlepší, protože tam bylo hodně místa, a hlavně jsem měl okýnko pro sebe a měl jsem pootevřené dveře. Já jsem poprvé v životě viděl hory. Přes Karpaty jsme jeli koncem února. Byl mráz. Dvanáct dnů jsme jeli. Ještě hezký bylo to, jak jsme opouštěli město Luck, kde jsme se teda dostali do těch vagonů. Tak my jsme projížděli trať, která je necelej kilometr od tý vesnice, kterou jsme opouštěli. Takže jsme projížděli k večeru, tak sluníčko zapadalo a osvětlovalo kostel a střechy. Kolem zářily borovice, který sázel dědeček, hned vedle ten hřbitov, o který nám hodně šlo. Během těch deseti dnů na tom ukrajinským území, tak na každém nádraží při otevření dveří [k nám lidé] vztahovali ruce: ‚Dejte nám tohle a dejte nám tohle‘, prostě žebráci. Měli zájem i o oblečení, samozřejmě zadarmo, protože věděli, že jedeme do lepšího. Tady to bylo naopak. Přijeli jsme a na hranicích... prostě přivítali nás čajem a teplou polívkou.“

„Tenkrát, když přišli [Sověti] v tom devětatřicátém roce, tak já se pamatuju, to mi bylo teda sedm roků, že. Ne že bych si z toho něco pamatoval, jako přímo. Tak tam přišel politruk ze sovětského území a vlastně tam dělal tu ideologickou práci, a dokonce při český vynalézavosti ho zpracovávali, že mu dávali najíst a napít, a pak byl ten člověk přístupnější. A taky musel pryč, protože už podléhal těm názorům těch – zdánlivě – nepřátel režimu. Takže se tam vystřídali tři politruci tenkrát. Vlastně hned, jak přišli Sověti, tak začali prosazovat socializaci venkova čili kolchozy a sovchozy. A samozřejmě na Boratíně to bylo ještě jako vybičovanější, protože tam ještě byla náboženská, silná ideologie, a to se Stalinovi nebo stalinovcům taky nelíbilo. Tam byla ta ideologie zničit soukromé podnikání, zničit vykořisťování člověka člověkem, ačkoliv to bylo prokazatelně pro to domorodý obyvatelstvo jako prospěšný. Oni stihli vyvézt ty, co měli – já nevím – sto a více hektarů, tak ty vyvezli v prvním momentě, všecky státní úředníky, když přišli v tom devětatřicátým, tak vyvezli na Sibiř.“

J. V.: „My jsme se narodili oba v Polsku, já v roce 1932 a ty [k manželce] v roce 1936.“ A. V.: „Naše vesnice byla zase trošku jiná, protože to byla evangelická vesnice. Nejenom že si nechtěli brát Ukrajince, ale nechtěli si brát ani Čechy, kteří přešli k pravoslaví. Sedmdesát pět procent jich přešlo k pravoslaví a evangelíci jimi teda pěkně pohrdali.“