Jiří Kopřiva

„Šel jsem dokonce k normálnímu vojsku, pokud se tehdejší jednadvacátej pluk v Jindřichově Hradci dá normálním vojskem nazývat, protože to byla prostě poslední stanice před PTP a taky první stanice pro ty, který se neosvědčili nikde jinde. Takhle, když ho vyhodili z poddůstojnický školy, buď že byl blbej, anebo prostě to…, tak šel k jednadvacátýmu pěšímu pluku do Jindřichova Hradce. Pokud udělal průšvih u tankistů nebo se nemohl naučit morseovku u spojařů,tak šel k jednadvacátýmu pěšímu pluku do Jindřichova Hradce. To byla sbírka chuligánů, jo, prostě kdo měl z domu od obecního úřadu nebo od národního výboru podpis výtržník, chuligán a to, tak šel to… S odpuštěním Maďaři, cikáni, potrestaní a lidi nehodící se k ničemu než k těm blátošlapům, protože to nebyl žádnej motomechanizovanej pluk, to byl jednadvacátej pěší, flintu přes rameno a všude pěšky!“

„Nejtěžší okamžik byl pobyt před soudem (ve vazbě, pozn. autora). Zaprvé většina, nebo 99 procent z nás, přišla do prostředí, které nikdy nezažila, a myslela si, že taky nikdy nezažije. Přijdete mezi cizí lidi, kteří se nechtějí svěřovat, jsou ostražití jeden vůči druhému. Málo jídla, na které jste navíc nebyl zvyklý, ovšem na které si bohužel rychle zvyknete. My jsme přišli v neděli (do Chrudimi, pozn. autora) a byly k obědu brambory a mrkev. Já jsem mrkev k smrti nenáviděl, tak jsem prohlásil: ‚Tohle žrát nebudu.‘ Načež se mě někdo zeptal: ‚Ty to fakt nebudeš jíst?‘ ‚Ne, to nebudu.‘ Tak to z toho ešusu snědl a pak řekl: ‚Počkej, za tejden už to budeš jíst.‘ Samozřejmě jsem jedl... Třicet deka chleba jako celodenní dávka... Potom ta nejistota, co s vámi bude. Zvlášť, když člověk slyší: ‚Tys dostal deset let? Tak to máš dobrý.‘ Takhle se to tam přijímalo, pokud to nebylo doživotí nebo špagát, tak to bylo furt fajn!“

„Jak jsem říkal, dojížděl jsem denně z Chocně, dojížděli jsme do toho gymnázia prakticky do jedné třídy tři a jeden dva, dva jsme byli z Chocně a jeden byl z Morašic, takže už jsme začali debatovat o tom, co se kde děje. Hlavně v těch Morašicích ten Mirek, kamarád a téměř spolužák, pociťoval prostě dost ten tlak na zemědělce, že jo, protože pocházel ze zemědělské rodiny, jeho otec byl vedenej jako sedlák, že jo, tak už v té době se začalo mluvit o politice s tím, že ne všecko asi bude v pořádku. Začali odcházet teda kamarádi i bývalí spolužáci do zahraničí, že jo, debatovalo se, proč tam šli, co tam šli hledat… Bohužel zřejmě se i mluvilo o tom, že někteří by se chtěli připojit a dostat se tam taky, asi stylem, proč to ten Tonda neřekl, že chce utýct, já bych šel s ním, že jo. To byla jedna taková – nechci říct činnost, ale otázka, která se potom začala projednávat u soudu. ‚Proč vaší starostí bylo nikoliv zapojit se do budovatelského úsilí, ale hledat cesty, jak se tomu budovatelskému úsilí vyhnout?‘“

„My jsme si do té doby, než ty rozsudky padly, mysleli... Budu mluvit za sebe: Nikdy jsem si nepředstavoval, že soud může vyslovit pětadvacet let, dvaadvacet let... I když v té době existovala taková fáma nebo přesvědčení, že to Západ takhle nenechá, že to musí prasknout. Takže to je jedno, jestli dva roky nebo dvacet let. Ale když jsem slyšel dvacet, dvaadvacet, pětadvacet, to mě zaskočilo. Potom s hrůzou očekáváte, kolik vysloví u vašeho jména.“