„Na mě žádná zbraň nezbyla. Věděl jsem, že kdybych se jim dostal živý do rukou, tak by se mi nevedlo moc dobře. Tak jsem si s některými vyjednal, že kdyby bylo nejhůř, jestli by pak nechali jednu kuličku pro mne. Jelikož jsme byli velmi překvapení, když se ten bachař objevil nad námi nad kopečkem, oni pak utíkali druhým směrem, neuvědomili si, že jsem tam zůstal. Vracet se rozhodně nechtěli. Když už jsem věděl, že to daleko nedotáhnu a v dálce jsem slyšel, že se pročesává les, tak jsem si obvázal opasek kolem krku. Pověsil jsem se na větev, jenže ona se mnou praskla, tím pádem jsem zůstal naživu. Mezitím byli už blízko, takže mi na další pokusy nezbyl čas. Rozhodně jsem nechtěl se jim dostat živý do rukou.“
„To byla noční směna, kde není těch strážců tolik, jenom asi tři. Nás bylo jedenáct, tak jsme se dohodli, že budeme předstírat, že máme nějakou poruchu u přístroje – tedy čerpadla vody, při dolování se to zaplavovalo. Hlásili jsme, že si to musíme jít spravit, to byla samozřejmě záminka. Tři hoši s tím vyfárali nahoru, jeden bachař s nimi šel nahoru do dílny, tam ho zezadu ťukli a odzbrojili. Pak už s tou zbraní šli zpátky k šachtě. Tam byl jeden nováček, ještě takový horlivý bachař, měl na zádech na kožichu samopal. Úlehla na něj mířil, aby dal ruce nahoru, on se ještě snažil ze zad strhnout ten automat, tak ho postřelil. Zbývající bachaře jsme spustili klecí dolu do šachty a dali jsme se na útěk.“
„Měli jsme ve skupině jednu dívku, která byla sekretářkou na ústředí Národně socialistické strany. Ještě před únorem se lidi začínali rozhlížet a udělali si jiný obrázek, neviděli v komunistech již jen nějaké osvoboditele, ale tušili, že to nepovede k ničemu dobrému. Hodně lidí vystupovalo z té komunistické strany, někteří přišli na ten sekretariát, tam hodili komunistickou legitimaci na zem a přihlásili se do Národně socialistické strany. Tím pádem tahle dívka, Zdenka Horčíková se jmenovala, měla u sebe tyto legitimace. Když přišli ti hoši ze Západu, jsme prostě vyloupli fotografie z těchto komunistických legitimací a přilepili tam jejich. Oni tak měli papíry. Při zatčení je našli a takhle to spadlo i na nás. To byla taky jedna akcička."
„Ten začátek, to bylo velice tvrdý. Trvalo to celou noc, to byl nějaký vyšetřovatel Janoušek, byl taky pověstný, myslím, v případu Slánského. To byl velký surovec, ten ranami nešetřil. Seděl jsem na židli, za mnou dva biřicové, když se Janouškovi nelíbilo, co jsem řekl, tak hned rána, kolikrát se židle zvrátila. Nechali mne klečet u zdi, dostal jsem zezadu pěstí do hlavy, druhou jsem vzal o zeď, takže jsem nevypadal moc pěkně. Konfrontovali mne i s jinými z naší skupiny a tak dále.“
„Mezi námi na cimře byl nějaký Mirek Polák, také to byl zahraniční voják. Když oni museli kolem nás defilovat, kolem těch mrtvých a nás třech živých, tak on řekl nahlas: ,Nazdar, Kuki.‘ To bylo moje skautské jméno. Tak se na něj hned sesypali a pod ranami ho odvedli do korekce. Jak mi později vypravoval, tam se mu nevedlo dobře, tam ho zmlátili.“
„Když potom tu skupinu pochytali, ti pak při výsleších udávali, kde se schovávali, tím pádem do toho spadla i ta naše skupina. Byli jsme souzeni jako podskupina toho hlavního případu Milana Choce. Já jsem dostal sedm let, to jsem prošel Bory a různé koncentráčky a pak až na Horní Slavkov, to patřilo pod oblast Jáchymova. Těžil se tam uran pro Sovětský svaz. Provedli jsme tam hromadný útěk, bylo nás jedenáct. Bylo to z nedělní noční směny, odzbrojili jsme stráž. Brzo nás dopadli, další den, poněvadž jeden se vrátil. Tím se náš náskok zkrátil. Já jsem byl postřelen do kolena, tak jsem se daleko nedoplazil.“
Karel Kukal se narodil roku 1927 v Praze v rodině obchodníka, studoval na gymnáziu. Po únoru 1948 se aktivně účastnil třetího odboje. Po roce 1945 byl členem mládežnické organizace Národně socialistické strany, která si získala jeho sympatie svým protikomunistickým postojem. Vydávali časopis, rozšiřovali letáky a bílé lístky před volbami v roce 1948. Byl zatčen a odsouzen v přidruženém procesu k procesu s Milanem Chocem na sedm let. Dne 15. října 1951 se účastnil hromadného útěku z šachty č. 14 nedaleko Horního Slavkova. Útěk se nezdařil, druhý den byl Karel Kukal chycen a odsouzen na dalších 25 let. Na amnestii byl propuštěn v roce 1962. V roce 1968 emigroval do Švýcarska, kde patřil k zakládajícím členům exilového skautingu. O útěcích z jáchymovských lágrů napsal knihu Deset křížů. Karel Kukal zemřel 6. března roku 2016 v Bernu.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
