„Prostě se mluvilo česky, tak on taky mluvil a odpovídal česky. Ale naprosto nezávazně. Naši byli opatrní, on byl také opatrný. A pak si na bloku v jednom koutě všichni prohlíželi knížky, protože v lágru byla založena knihovna, tak jsme si občas půjčovali nějaké knížky, on tam přišel, půjčil si jednu knížku, četl to a zezadu přišel jiný kluk, který ho tam viděl prvně, spatřil, že kouká do knížky, a říká: ,Co mu to půjčujete? Copak takový negramot může rozumět takovým věcem?‘ To byla nějaká klasika. On neřekl ani slovo a odešel.“
„Dostali jsme kartičku s číslem, museli jsme si ji přivázat na knoflík a nesměli jsme ji neztratit, protože to byla naše průvodní karta. Vyzpovídali nás, [kdy jste byl] narozen a tak dále a pak jsme si šli zpátky sednout. Tak nás všechny zaznamenali, dali nám čísla a vypsali nacionále. Pak jsme tam seděli a brzy k ránu nás znovu postavili do řad, vyvedli nás ven a šli jsme na nádraží. To je u kasáren přes ulici. Dnes je v kasárnách noclehárna ministra obrany, nevím, co ještě, ale noclehárna určitě.“
„V Praze jsem se dal zapsat na vysokou školu strojního inženýrství a první rok jsem absolvoval v klidu, udělal jsem koncem roku poměrně dost zkoušek a mohl jsem spokojeně jet domů na prázdniny. Prázdniny, stejně jako veškeré moje středoškolské prázdniny, jsem strávil ve vísce Pašinovice na říčce Stropnici, kde jsem od rána do večera chytal ryby. Tam už jsem byl známou osůbkou jako kluk a potom jako mládenec. Ve druhém ročníku už na vysoké škole začalo být živo. V roce 1938 byly velké přípravy na všesokolský slet, to byl poslední předválečný slet, který se konal, a předcházely mu středoškolské hry, kterých jsem se jako sekundant, v roce 1932 to, myslím, bylo, zúčastnil, ale tentokrát jsem se šel jenom dívat, jak na středoškoláky, tak na sokoly. Pak jsem odjel domů, ovšem situace už byla v tehdejší době napjatá. Takže po prázdninách, když jsem se v září vrátil do Hlávkovy koleje, už se mnoho debatovalo a soudilo, co s námi vlastně bude.“
„Z těch 150 kluků, ať jich zůstalo na tom slamníku šest sedm, jich bylo ven vyhnaných 18-20. Ty všechny ostatní ten blokař ulil. A ten esesák, asi mu to stačilo, se nedožadoval, že by jich mělo být více. Ale zavolal další, [aby vzali] lopaty, první si museli lehnout a druzí je museli sněhem zaházet. Tak tam pod sněhem leželi.“
„Studentská nálada byla taková, že se do Prahy studenti dostanou a vykřičí svůj názor na protektorát. A taky se tak stalo. Nikdo jim nezabránil. Ve velké skupině přišli až na Karlovo náměstí, kde napřed křičeli před technikou a potom pokračovali do vnitřního města, Na Příkopy, na Václavské náměstí a nevím, kam ještě. A všude ve skupinách provolávali hanbu protektorátu [smích], svobodu, Československá republika ať žije a tak dále. Už při naložení rakve se studenti loučili zpívanou hymnou. Samozřejmě, že se zpívala celá československá hymna, včetně Nad Tatrou sa blýská, což bylo tenkrát přísně zakázáno.“
Ing. Rudolf Šindelář se narodil 7. 4. 1919 v Českých Budějovicích. Po absolvování obecné školy a reálky odešel studovat vysokou školu strojního inženýrství do Prahy. Ubytoval se na Hlávkově koleji, úspěšně absolvoval dva ročníky vysoké školy, ale po smrti a pohřbu Jana Opletala byl dne 17. 11. 1939 spolu s dalšími studenty zatčen a odtransportován do koncentračního tábora Sachsenhausen poblíž Berlína, kde setrval až do počátku roku 1942. Po propuštění pracoval v Praze, nejprve ve švédské firmě SKF kuličková ložiska, poté na úřadu práce. V květnu 1945 se zúčastnil Pražského povstání. Po válce dostudoval vysokou školu a pracoval v elektrárně ve Větřní a v českobudějovických papírnách. V současnosti žije v obci Roudné u Českých Budějovic a je krajským předsedou Českého svazu bojovníků za svobodu. Zemřel v květnu 2012.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
