Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Pavel Kuneš (* 1937)

• narodil se 6. 2. 1937 v Praze-Holešovicích

• v roce 1948 se stal členem pražského souboru Říše loutek

• v letech 1948-1952 studoval tzv. jednotnou střední školu U Studánky v Praze - Holešovicích

• v letech 1952-1956 studoval Výtvarnou školu na Hollarově náměstí v Praze

• v letech 1952-1956 byl členem tzv. Vyšehradského sboru

• v letech 1956-1961 studoval Cyrilometodějskou bohosloveckou fakultu v Litoměřicích

• v červnu 1961 byl vysvěcen na kněze, po vysvěcení tři týdny kaplanem v Plzni

• od září 1961 do září 1963 plnil základní vojenskou službu v Lešanech u Prahy

• od října 1963 do února 1966 byl kaplanem v Plzni, setkává se s bývalými politickými vězni, rozvíjí pastoraci dětí, zavádí do praxe podněty Druhého vatikánského koncilu

• v roce 1965 se stal členem První arcidiecézní liturgické komise

• od února 1966 do května 1968 působil jako rektor kostela sv. Ignáce na Karlově náměstí v Praze, zavádění reforem v duchu Druhého vatikánského koncilu, podporuje zavádění moderní „rytmické“ hudby do katolické liturgie (založení skupiny Poutníci)

• v březnu 1966 povinné měsíční „vojenské cvičení“ v Domažlicích

• od května 1968 - do prosince 1971 byl kaplanem u Nejsvětějšího srdce Páně v Praze na Vinohradech, pokračuje v činnosti Poutníků a v intenzivní práci s dětmi a mládeží

• od Velikonoc 1968 do jara 1970 pracoval současně jako redaktor obrozených Katolických novin

• od prosince 1971 do prosince 1999 působil jako farář v Klecanech u Prahy

• v roce 1990 spoluzakládal ekumenické Náboženské vysílání Československé televize a působil zde několik let jako redaktor a moderátor

• v letech 1990-1994 spolupracoval s redakcí dětského televizního pořadu Studio Kamarád

• od ledna 2000 - 2007 působil jako farář v Praze-Vršovicích, 2007 - 2011 zde byl výpomocným duchovním

• v letech 2001 - 2011 učitel předmětu Náboženská nauka na Arcibiskupském gymnáziu v Praze

• od roku 2012 působí jako rektor kostela v Klecanech u Prahy, pořádá loutková představení, věnuje se výtvarné činnosti a píše knihy pro mládež s duchovní tématikou

Příběh Pavla Kuneše je příběhem katolického kněze, výtvarníka, loutkáře, publicisty, učitele, iniciátora laických a hudebních aktivit, otevřeného a laskavého muže mnoha talentů, který přispěl ke změně atmosféry v české katolické církvi a zasloužil se o praktické šíření reforem Druhého vatikánského koncilu.

Dobrácké obchodování

Odvozování povahy osobností z jejich sociálního původu je oblíbeným literárním klišé. V případě Pavla Kuneše je však pohled do prostředí, kde vyrůstal, zajímavou sondou do maloměstské atmosféry pražských Holešovic čtyřicátých a padesátých let s železniční tratí, parkem Stromovka, kostelem sv. Antonína a dnes už bohužel zaniklou sítí důvěrně známých sousedských obchůdků.

Jeden z takových obchůdků s koloniálním zbožím převzal v roce 1933 i tatínek Pavla Kuneše a hned vedle něj, v maličkém bytě ve Strojnické ulici, se Pavel Kuneš narodil. Byl podle svých slov normálné kluk z ulice, jejíž klidnou atmosféru, nesrovnatelnou s dnešním provozem, narušila až druhá světová válka. Z útržků raných vzpomínek tak vystupuje zatemňování oken, spaní v krytu, sanitní vlaky s raněnými vojáky, stavění barikády během Pražského povstání a kruté účtování s Němci v dolních Holešovicích.

Jako obchodník nebyl otec příliš úspěšný, protože u něj silně převládala starosvětská úslužnost vůči zákazníkům nad snahou na nich vydělat. Později na rodinnou tradici dobráckého obchodování ochotně zneužívaného pohotovými „Čecháčky“ bohužel navázala i maminka Pavla Kuneše, když jako vedoucí obchodu Pramen u Letenského náměstí musela deset let splácet nezaviněné manko.

Pavle, to je špatná věc

„A potom po revoluci se to začalo všechno měnit směrem k tomu komunistickému, takže dneska už vím, že žádná demokracie ani tehdy nebyla, protože komunisté všechno začali ovládat a velmi násilně dirigovat. Oni prý nejvíce trpěli, a tak se stavěli do role zachránců.“

Pod vlivem většiny kamarádů z ulice, kteří pocházeli z proletářských rodin, přiběhl Pavel Kuneš v únoru 1948 domů za otcem a vybízel ho, aby zavřel svůj obchod kvůli generální stávce. Otec ale jeho nadšení nesdílel a Pavel Kuneš si živě vybavuje, jak mu opakoval: „Pavle, ale to je špatná věc, co se děje. To je špatná věc!“ Později komunisté otci obchod zabavili. Jemu se ale spíše ulevilo a časem ochotně přešel do ČKD Sokolovo, kde se živil jako skladník. Odpor ke komunismu byl ale v rodině Kunešových od počátku jednoznačný. Rodiče dobře znali tehdy dostupné brožurky o poměrech v Sovětském svazu a velmi se obávali útlaku církve.

Seznamkový odboj a přátelství z Výtvarné školy

V roce 1949 vyzval Pavla Kuneše spolužák ze IV. střední školy U Studánky, zda by se nechtěl zapojit do boje proti komunistům. Nabídl mu kartičku se závazkem „na život a na smrt“, kterou Pavel Kuneš podepsal, a brzy dostal první úkol: zanést papírek s blíže neurčeným vzkazem jisté dívce do Ovenecké ulice. Kartičku však zachytil učitel matematiky a vysvětlil rodičům, že místo výzvy k odbojové schůzce šlo o pozvání na rande. Díky diskrétnosti učitele kauza naštěstí nevedla k žádným postihům.

Důležitou etapou v životě Pavla Kuneše bylo i jeho studium na Výtvarné škole na Hollarově náměstí v Praze (vznikla rozdělením Vyšší školy uměleckého průmyslu v Křižovnické ulici). Zde prohluboval schopnost uměleckého vidění světa, získal zručnost v oblasti malby a kaligrafie a navázal přátelství s řadou později známých výtvarných umělců, z nichž mnohá přetrvala dodnes.

„Tehdy panoval takzvaný socialistický realismus… Všechno chtěli ukazovat v růžových barvách. Přednost měli lidé, kteří malovali optimistické obrazy, samé mládí, jásot, přeorávání mezí a tak dál. Ale takhle skutečný život nevypadal. Lidé, kteří to cítili, se dávali dohromady a malovali potom úplně jinak. Z mých spolužáků třeba Zdeněk Beran, Pavel Nešleha nebo Antonín Málek a ti se stýkali s Alešem Veselým, Bedřichem Dlouhým, s Neprašem, Koblasou.” S mnoha z nich později pamětník spolupracoval: “Petr Bareš, jeden z našich významných restaurátorů, společně s Jirkou Brodským restaurovali celý můj kostel v Odolene Vodě, jedna spolužačka mi udělala obrovský art protis pro klecanský kostel, jiná mi na stavu utkala sérii kněžských štol všech barev. A ještě další mi udělala krásnou sérii aplikovaných štol, které jsou poskládané z různých kousků látek… A potom to přátelství s nimi, to je úžasná věc! Kamarádíme se už přes šedesát let, jezdíme spolu na výlety a jen v roce 2013 jsme měli tři společné výstavy.“

Svatý Antonín, Zdeněk Wágner a Vyšehradský sbor

Pavel Kuneš od dětství rád chodil do kostela sv. Antonína na Strossmayerově náměstí, kde se i v nejtěžších dobách těšil na setkání s partou tří kamarádů, s nimiž společně ministroval. Strávili mnoho času rozhovory, po mši se navzájem doprovázeli až domů. To jim pomohlo překonat i těžké období, kdy jejich farní kněz spolupracoval s komunisty. Šlo o pozdějšího kapitulního vikáře Antonína Stehlíka, který se „naštěstí“ brzy přemístil do Arcibiskupského paláce a nechal se zastupovat laskavým a oblíbeným gymnaziálním profesorem Janem Fialou. „V kostele je ohromně důležité, aby lidé spolu kamarádili a aby si všelijak pomáhali, protože tím také překonají všemožné těžkosti a využijí toho, co kostel může nabízet,“ uvažuje pamětník.

Zásadní vliv na rozhodnutí Pavla Kuneše stát se knězem měl páter Zdeněk Wágner z Holešovic, veselý a starostlivý rádce ministrantů. Také přátelství s ním a s tehdejšími kamarády-ministranty provází Pavla Kuneše celým životem.

Pavel také v letech 1952–1956 navštěvoval jedno laické společenství spojené s katolickou církví. Chodil do tzv. Vyšehradského sboru, kde se seznámil s řadou poctivých a současně intelektuálně podnětných lidí. Byli mezi nimi Stanislav Hrach, Jaroslav Vrbenský, bratři Fischerové, bratři Konzalové, Helena Fáberová a další. Část z nich byla později uvězněna v souvislosti s tzv. katolickými vzdělávacími kroužky.

Rozmluvené hrdinství

Po maturitě v roce 1956 Pavel Kuneš ještě váhal mezi studiem bohosloví a dějinami umění na Filozofické fakultě. Obor dějiny umění však v tomto roce fakulta neotevřela, a tak se pro Pavla otázka povolání vyjasnila. Přesto se u něj tehdy ohlásili dva pánové z Filozofické fakulty, kteří si s ním chtěli o něčem důležitém promluvit. Z pánů se brzy vyklubali příslušníci Státní bezpečnosti a z rozhovoru předvolání k prvnímu výslechu na ministerstvu vnitra. Když Pavel Kuneš překonal prvotní obavy a poradil se s kapucínem bratrem Rafaelem, kterého nedávno propustili z internace, umínil si devatenáctiletý student, že estébákům ukáže, že mu mohou „být ukradení“. Na Letenském náměstí si koupil rohlík a provokativně ho jedl i v kanceláři během výslechu. Několikahodinový rozhovor však probíhal trochu jinak, než předpokládal. Příslušníci ho například požádali, aby jim vysvětlil umělecký styl malíře Václava Špály, který jako laici nedokážou pochopit. A několika dobře mířenými otázkami ho rozmluvili tak, že zapomněl i na své hrdinské úmysly.

Ke spolupráci se však přesvědčit nedal. Podepsal jen standardní prohlášení, že nepromluví o obsahu výslechu, a stále opakoval, že pokud se dozví o nějakých aktivitách „proti dobrým vztahům státu a církve“, sdělí to spirituálovi nebo rektorovi semináře, do něhož byl přijat. Přesto Pavel Kuneš na tento výslech vzpomíná jako na první trpké vystřízlivění z mladických představ o komunistickém režimu.

Šťastná léta v semináři

V září 1956 nastoupil Pavel Kuneš do Litoměřic na bohosloveckou fakultu, která sem byla přestěhována z Prahy po svém nuceném oddělení od Univerzity Karlovy v roce 1953. Řada původních učitelů byla propuštěna nebo uvězněna a státní orgány převzaly nad fakultou všudypřítomný dohled. StB vyvíjela tlak a snažila se získat spolupracovníky. Nástup Pavla Kuneše spadal do velmi krátkého období „chruščovovského tání“, kdy místo dříve běžných dvaceti bylo ke studiu náhle přijato třicet bohoslovců. Po maďarských událostech v říjnu 1956 však opět došlo k utužení poměrů a dva Pavlovi spolužáci skončili ve vězení za pouhé opisování papežských encyklik. Později byli další vyloučeni ze studia.

Na pobyt v semináři Pavel Kuneš přesto vzpomíná jako na šťastné období. Spřátelil se s mnoha spolužáky a učitelé se jim v daných mezích snažili předat maximum, i když se často studovalo jen z nadiktovaných poznámek, protože vydávání teologické literatury komunisté zastavili. Pamětníkovi pomohlo i to, že tehdy nepřišel do styku s ilegálními strukturami církve a byl podle vlastních slov „regulérním“ seminaristou oblíbeným u svých představených. Zhlížel se v tradiční liturgii, na níž obdivoval i její estetickou stránku, církevní postoje považoval za samozřejmé, a co bylo navíc, spíše kritizoval. Také tím si zasloužil, že mu byla opakovaně svěřena funkce tzv. prefekta, v níž provázel nastupující adepty životem v semináři a zprostředkovával jejich kontakt s rektorem.

„Tehdy se rozneslo, že jeden sekundán, Jiří Kohl, s nímž jsem teď ve velmi živém styku, má názory jdoucí proti svatému Tomáši Akvinskému. Že přináší nějaké novinky, které tuto postavu ohrožují. Když jsem to vyslechl, svolal jsem sekundány do třídy a měl jsem tam k nim přednášku, ať se neopováží svatého Tomáše snižovat, že to je nepřípustné. Uvádím to jako doklad toho, v jakém rozpoložení mysli jsem se v době semináře nacházel.“

Na druhou stranu se tehdy Pavel Kuneš spřátelil s nekonformním farářem z Týnského chrámu Jiřím Reinsbergem a pomohl mu zajistit státní souhlas, aby kázal při Pavlově první mši, takzvané primici, v roce 1961.

Loutkářem průšvihářů

Po vysvěcení nastoupil Pavel Kuneš jako kaplan do Plzně, ale již po třech týdnech musel nastoupit na základní vojenskou službu do Lešan u Prahy. V padesátých letech byla řada kněží umístěna k Pomocným technickým praporům, Pavel Kuneš však schytal „pouze“ dělostřeleckou jednotku slovenských Maďarů a Romů s kriminální pověstí. Náhoda mu ale pomohla proměnit nouzi ve ctnost. Nejprve si ho vyhlédl důstojník Morávek, který ho vyškolil pro funkci „plukovního polochemika“. Mohl tak se štábem provádět chemický průzkum a vyhnout se vojenské šikaně. Hlavně se však k němu přihlásili dva starší vojáci Pavel Pecháček, později ředitel Svobodné Evropy v mnichovské emigraci, a Jiří Malášek, budoucí redaktor tamtéž, kteří mu před odchodem do civilu předali své maňáskové divadlo. Pavel Kuneš, který už v dětství působil ve slavném pražském souboru Říše loutek, se stal okamžitě aktivním loutkářem a zapojil do svých aktivit i problematické vojáky ze své jednotky. Maňásky časem vyměnil za vlastnoručně vyrobené dřevěné loutky, javajky, pro něž maloval i kulisy, a začal s vojáky zkoušet i černé divadlo. Někteří důstojníci časem ocenili, co Pavel Kuneš pro vojáky dělá, a svěřili mu zvláštní místnost, v níž bylo možné loutkářskou činnost provádět. Jak se později dozvěděl, loutkárna sloužila i k jiným účelům, například tu jeho herečtí kamarádi ukryli munici z vyloupeného vojenského skladu v Čakovicích.

Zpět do Plzně – za dětmi a koncilem!

Teprve na podzim 1963 se Pavel Kuneš mohl plně zapojit do farního života v Plzni. Nastoupil sem se spolužáky ze semináře Františkem Lukasem, Josefem Holešovským a později i Richardem Scheuchem, s nimiž mohl dobře spolupracovat na všech farních aktivitách. Děkan Jan Kozlík jim pod heslem Variatio delectat (Změna je potěšující) nechával volnou ruku.

I když většina kněžské práce tehdy spočívala v rutinním konání bohoslužeb ve velkém počtu kostelů v Plzni a okolí, Pavel Kuneš zde posbíral několik zásadních zkušeností, které do budoucna ovlivnily jeho pojetí kněžství a přístup k lidem: Začal se věnovat dětem, a to nejen mimo kostel, ale také při samotných bohoslužbách. Setkal se s propuštěnými politickými vězni. Úzce spolupracoval s řadou aktivních farníků např. z okruhu tajných vzdělávacích kroužků. A především se zde přes kněze Zdeňka Vodičku a řád Školských sester sv. Františka poprvé seznámil s reformami Druhého vatikánského koncilu (1962–1965).

„V té době už byl koncil v polovině a my jsme se s ostatními kaplany bavili o tom, co všechno tento koncil přináší. Zprávy byly naprosto kusé a nepatrné, ale vzpomínám si, jak se nám tehdy dostal do ruky latinský text Konstituce o liturgii (Sacrosanctum Concilium), která byla na koncilu přijata. Četli jsme to a žasli jsme, co všechno obsahuje. A začali jsme s češtinou jako liturgickým jazykem, hned jsme taky upravili oltář ve františkánském kostele, kam jsem chodil. Vymyslel jsem zvláštní stavbičku, kde byl ambon, sedadlo pro kněze i oltář v jednom celku. V roce 1965 jsme tam nastěhovali celé pódium a přiblížili jsme ho úplně až k lavicím, což dodnes považuju za mimořádný výkon, protože presbytář byl velmi dlouhý. Byl tu i první oltář čelem k lidem, první v Plzni, ale možná i v Čechách vůbec.“

Pamětník důsledně zastával názor, že nejdůležitější na liturgické reformě je změna ducha katolické bohoslužby a otevření prostoru pro činnou účast běžných věřících. Jeho názory zaujaly sekretáře biskupa Tomáška Miroslava Vlčka a vyzval ho, aby o tom pronesl příspěvek na první konferenci kněží o liturgii v Paláci Charitas. Na Vlčkovo doporučení byl také Pavel Kuneš v květnu 1965 jmenován do první Arcidiecézní liturgické komise, která vznikla z neformálního setkání iniciativních kněží s nově jmenovaným apoštolským administrátorem Františkem Tomáškem. V únoru 1966 se Pavel Kuneš stal členem i druhé komise, oficiálně pověřené zaváděním liturgické reformy v pražské arcidiecézi. „Komise měla na starost koordinaci změn bohoslužebného prostoru v katolických farnostech pražské arcidiecéze. Jezdili jsme po kostelích, kde si přáli udělat nějaké změny, a říkali jsme: ´Tak tady by to šlo udělat takhle, jednoduše tohle dáte doprava, tohle doleva a tak dále.‘“

Překvapivá ekumena

Z plzeňského období Pavel Kuneš vděčně vzpomíná také na přátelství s evangelickým farářem Jiřím Pumrem. Na jeho biblické hodiny začal spolu s Richardem Scheuchem vodit katolickou mládež, protože veřejné aktivity evangelíků tehdy státní orgány neomezovaly tolik jako katolické. „Jiří Pumr byl mohutný muž, který měl několik dětí, a se svou mládeží vedl biblické hodiny. My jsme se k nim přidávali, abychom naši mládež nestrkali jenom tak do cizího prostředí, protože tehdy ještě nebylo běžné, aby evangelíci a katolíci spolu kamarádili. Já sám jsem se na to zprvu díval trošku překvapeně, ale postupem doby jsem zjistil, že ten farář je ohromně sympatický a všechno, co říká, je velmi krásné, zase vidí leccos z úplně jiné strany, než jsme byli zvyklí my.“

Jiří Pumr je ochotně přijal, připravoval s nimi tematická pásma diapozitivů, například k Rybově mši vánoční, a pravděpodobně od něho se také naučili několik křesťanských „rytmických“ písní, které byly tehdy už známé v evangelickém prostředí.

Klíčová setkání

Rozhodující vliv na utváření osobnosti Pavla Kuneše v polovině šedesátých let mělo několik setkání. Na prvním místě to bylo seznámení s kaplanem u sv. Ludmily v Praze Bohumilem Bílým. Na tohoto kněze ho upozornil spolužák ze semináře a pozdější docent morální teologie Jiří Skoblík, který někde mimochodem poznamenal, že tomu knězi „o něco jde“. Pavla Kuneše, na kterého tehdy doléhala kněžská rutina, to zaujalo a rozhodl se, že Bílého vyhledá. Protože tehdy ještě byly vztahy mezi kněžími hodně formální, Pavel Kuneš se rozhodl, že k němu nejprve půjde ke zpovědi.

Představil se a začal se rutinním způsobem zpovídat, že byl roztržitý při modlitbě. Bohumil Bílý ho však zarazil a řekl: „Počkejte, a to vy říkáte jenom tak? Tak vy si tady před sebou něco kutíte a přes rameno hovoříte s Hospodinem?“ Pavel Kuneš se zarazil a všelijak omlouval. Jenže Bílý ho stále více chytal za slovo a chtěl, aby to, co jen naznačil nebo řekl jako frázi, vyjádřil naprosto přesně. „Pamatuji se, že jsem tehdy měl také spor s nějakým člověkem v Plzni a on mně najednou řekl: ‘Poslyšte, a kdybyste byl na jeho místě, nejednal byste třeba stejně jako on?’ Tak jsem přemýšlel a řekl jsem si: ‘Možná, že ano.’ A on řekl: ‘A kdybyste měl jeho výchovu, žil v jeho rodině a měl jeho vzdělání a byl v jeho životní situaci, nejednal byste třeba hůře než on?’ No, co vám jiného zbývá v takové situaci? Musíte uznat, že to je možné.“

Když se Pavel Kuneš zpocený a se slzami v očích vypotácel ze zpovědnice, Bohuslav Bílý ho vyzval, aby za ním přišel do sakristie. Začali se stýkat pravidelně a o patnáct let starší Bílý se stal jeho duchovním rádcem i přítelem, sám se u něj také začal zpovídat a Pavel Kuneš tvrdí, že tak upřímné zpovědi nikdy v životě neslyšel.

„Podle něj musí být každému skutečnost Boží jasná natolik, že si nedovolí říct jakoukoli frázi, která by nebyla naprosto odůvodněná a která by nevyjadřovala obsah… Velmi jsme se spřátelili a on mě ovšem nutil, abych sestoupil ze svého básnicko-malířsko-esejistického pohledu na evangelium a na křesťanství a abych všechno viděl naprosto reálně… Aby toho dosáhl, nutil mě učit se fyziku. On sám byl fyzik, velmi nadaný, za války po maturitě vystudoval fyzikální nástavbu a v rámci totálního nasazení pracoval u průmyslového rentgenu. Vstupoval jsem do toho s největším odporem, protože mě učil zacházet s různými přístroji i se vzduchem, musel jsem umět nejen počítat čísla, ale všimnout si, že vzduch je něco reálného, hmotného, něco, s čím se musí počítat. A podobně světlo. Neustále mi předváděl různé pokusy a nutil mě, abych je opakoval a sám chápal… Mnohdy jsem úplně zuřil a nechtěl jsem s tím nic mít, ale nešlo to. On řekl: ‚Na ničem jiném se to nedá dobře ukázat‘, prostě hotovo, konec. To jenom abyste věděli, k čemu mě ten člověk donutil proti mé vůli.“

V létě 1966 se Pavel Kuneš zúčastnil horské výpravy do Tater s propuštěnými slovenskými politickými vězni. Skvělou společnost mu zde dělali zejména členové hnutí Rodina Tomislava Kolakoviče a organizátoři katolických podzemních kroužků Sylvester Krčméry a Vladimír Jukl. Pro tyto politické vězně a jejich přátele měla výprava chuť znovu nabyté svobody a současně byla krokem k otevřenějšímu životu z hlediska víry a církve, vyjádřenému civilními bohoslužbami v přírodě.

Jaro u svatého Ignáce

Díky sympatiím, které si Pavel Kuneš získal u tehdejšího kancléře Jana Dočekala, ho v únoru 1966 kapitulní vikář Stehlík přeložil do Prahy na místo rektora kostela sv. Ignáce na Karlově náměstí. Brzy po svém příchodu však byl „v zájmu utužení vztahů s pracujícím lidem“ odeslán na měsíční vojenské cvičení do Domažlic.

Po návratu začal spolu s druhým knězem Václavem Veselým aktivizovat farnost v koncilním duchu. Jejich cílem nebylo vše křečovitě řídit, ale spíše otevřít prostor těm, kterým není život farnosti lhostejný, a snažit se rozvinout jejich iniciativu. „Cítil jsem jako svou povinnost odpovědět na všechny aktivity, které lidé dělali… Je důležité, aby se lidé v kostele ozvali, protože někdy mají více zkušeností, vědí víc nebo porozuměli něčemu lépe než já.“ Naplňování tohoto cíle usnadňoval fakt, že po dusných padesátých letech byl v církvi i ve společnosti mimořádný hlad po spontánní veřejné činnosti, takže se lidé angažovali ochotně a s velkým nadšením.

U sv. Ignáce pokračoval Pavel Kuneš ve svých promluvách k dětem. V době, kdy se v katolické církvi jen opatrně diskutovalo o možnosti tzv. farních rad s laickou účastí, u Ignáce farní radu založili a v jejím kruhu otevřeně řešili technické i pastorační problémy farnosti. Farní radu tvořilo několik rodin a nejužších spolupracovníků Pavla Kuneše, např. známá rodina Jiřího a Marie Kaplanových, kteří se významně podíleli na šíření samizdatu a uvedli do Čech francouzskou ekumenickou komunitu Taizé, rodina Boublíkových, jejíž otec dr. František Boublík byl příslušníkem československé armády ve Francii a dlouholetým politickým vězněm, Zdena Lomová nebo Zdeněk Lojda, který se později stal prorektorem Univerzity Karlovy. Mezi významné farníky od sv. Ignáce patřila také rodina Jiřího a Dany Němcových, pozdějších chartistů vězněných na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let.

Hlavní starostí Pavla Kuneše však byla živá účast na liturgii. Proto se snažil do katolické mše vkládat prvky zapojující laiky a probouzející církevní společenství. Proto po mši někdy neodcházel do sakristie, ale vstoupil mezi lavice a vyzýval věřící ke spontánně kladeným otázkám a odpovídal na ně. Docházel na zkoušky vynikajícího pěveckého sboru od sv. Ignáce vedeného Ing. Janem Blablou, vysvětloval zpěvákům změny v liturgii a seznamoval je s dokumenty Druhého vatikánského koncilu. Když viděl, že v kostele stojí stranou nějací mladí lidé, snažil se je dát dohromady. Na podzim 1967 podpořil nápad sester Jasny a Světlany Procházkových vyrazit s pětičlennou skupinkou mládeže ve věku 15–18 let na pomoc osamělému knězi v pohraničí (úklid kostela apod.). Z této aktivity se postupně vyvinul kroužek mládeže vedený Zdenou Lomovou.

Poutníci

Kroužek se postupně rozšiřoval a Pavel Kuneš mládež začal učit tzv. nové rytmické písně, které převzal od svého kaplana v Plzni Richarda Scheucha, a ten pravděpodobně od evangelíků. Písně se rychle ujaly, mládež je s nadšením hrála na svých setkáních, a tak je Pavel Kuneš vyzval, aby jednu z nich zahráli při nedělní mši pro rodiny s dětmi. Spontánní přijetí ze strany mnoha věřících způsobilo, že farní rada doporučila zpívat rytmické písně jako doprovod celé mše.

Tak vznikla na konci roku 1967 hudební skupina mládeže Poutníci (pravděpodobně první katolická skupina tohoto typu v Čechách), která později získala odbornější vedení v osobě bratrů Josefa a Jiřího Litošových. Hrálo se na kytary, banjo, flétny a jednoduchou bicí soupravu. Jádro repertoáru Poutníků tvořily černošské spirituály, přes německou oblast dorazily např. písně Díky, Maria má dítě nebo Písničku Ti zazpívám a z Francie Poutníci převzali písně Aimé Duvala a Soeur Sourire. Překladatelka pro Českou filharmonii a farnice od sv. Ignáce Dana Vejborová přeložila z němčiny tzv. První rytmickou (spirituálovou) mši začínající písní Slyš nás, ó Pane, na výsosti.

„Bylo pro mě důležité zapojit do mše celý kostel. Samozřejmě že mnohé písně vznikaly podomácku a neskládali je žádní mistři. Jednou mi Světlana Procházková přinesla deset textů se slovy: ‚Řekněte mi, co tam je dobře.‘ Já jsem totiž dbal na to, aby texty nebyly frázovité, tak pokud jsem mohl, tak jsem jí to opravdu korigoval. A aby se mohl celý kostel zapojit, všichni se je naučili zpívat. A skutečně je zpívali rádi a zpívají je dosud…“

S velkým osobním rizikem tiskaře M. Miškovského rozmnožil Pavel Kuneš se spolupracovníky první jednoduché zpěvníky. Zájem byl obrovský, magnetofonové pásky kolovaly po domácnostech a hudebníci i kněží z celých Čech a Slovenska se sjížděli ke sv. Ignáci kopírovat hudební materiál. Po vzoru Poutníků vznikly skupiny v Letohradu, v Plzni nebo v Praze na Smíchově.

Úterní rytmická mše u sv. Ignáce se nakonec stala tak oblíbenou, že jí v dubnu 1968 režisér Skalský věnoval jeden ze tří dílů svého filmu Československé jaro. Úryvky z tohoto filmu se objevovaly v televizi opakovaně i během normalizace jako odstrašující příklad aktivizace církve v roce 1968.

Spolupráce s Petrem Ebenem

Mimořádným počinem byl vznik takzvané Truvérské mše hudebního skladatele Petra Ebena na slova Zdeny Lomové, tehdy vedoucí mládeže a nejbližší spolupracovnice Pavla Kuneše. Kontakt s Petrem Ebenem vznikl přes sbormistra u sv. Ignáce Ing. Blablu, od něhož se Pavel Kuneš dozvěděl o Ebenově Českém mešním ordinariu, a požádal autora, zda by ho s farností nenacvičil. Při nácviku se spřátelili a svou roli sehrálo i to, že dva synové Petra Ebena začali hrát na Smíchově v rytmické skupině inspirované Poutníky.

„Petr Eben mně jednou říkal: ´Víte, já to tak pozoruju takhle zpovzdálí, co ti naši kluci dělají, jak oni tam strkají ty zvláštní akordy. To já bych nikdy tak neudělal, ale ono to docela jde.‘“

Petr Eben sehrál klíčovou roli také při záchraně rytmických písní v katolických kostelích, protože biskup Tomášek kvůli stížnostem některých konzervativních katolíků uvažoval o jejich úplném zákazu. Petr Eben se za ním spolu s Pavlem Kunešem vypravil a vahou své skladatelské autority jejich zákazu zabránil. Když Pavel Kuneš skladatele prosil o písemné stanovisko v této věci, Petr Eben se nejdřív domníval, že ho žádá, aby napsal nějakou píseň v tomto duchu. Pavel Kuneš se této příležitosti chopil a požádal Zdenu Lomovou, vedoucí skupiny mládeže od sv. Ignáce, zda by nenapsala nějaké texty pro Petra Ebena. Ta během čtrnácti dnů napsala pět básní, které se skladateli hned zalíbily, a za čas už přehrával melodie Pavlu Kunešovi do telefonu.

Truvérská mše se stala nejoblíbenější kytarovou mší mládeže v Čechách i jedním z nejhranějších děl Petra Ebena. Také tu v roce 1969 zaznamenala Československá televize pro svůj nově připravovaný druhý program. Nahrávka se však nikdy nevysílala a za normalizace byla zničena.

U Plečnika na Vinohradech

Spolupráce s Poutníky pokračovala i v kostele Nejsvětějšího srdce Páně na náměstí Jiřího z Poděbrad, kam byl v květnu 1968 Pavel Kuneš přeložen. Kapela se však rozdělila na tři části: původní jádro s bratry Litošovými u Nejsvětějšího srdce, část, která zůstala u sv. Ignáce, a více misijně orientovanou skupinu Giovanni, která zakotvila v kostele sv. Kříže Na Příkopě. V Plečnikově kostele na Vinohradech se Poutníci hudebně rozvinuli, získali profesionálního hlasového pedagoga Jana Kasala, pořídili nahrávku v Arcibiskupském paláci, uvedli novou mši hudebního skladatele a politického vězně Jaroslava Hanuše a pěvecky se podíleli na premiéře Jazzové mše Jaromíra Hniličky. Hráli také u tzv. Stromu republiky na Staroměstském náměstí a Pavel Kuneš zde poprvé kázal na velkém veřejném prostranství. Vyráželi na prázdninové zájezdy a vystoupení mimo Prahu a takto působili až do doby normalizace, kdy bylo jejich převážně církevní působení politicky utlumeno.

Svoji tehdejší běžnou kněžskou službu na Vinohradech spojuje dnes Pavel Kuneš především s učením náboženství (až 300 dětí týdně) a se zážitkem 21. srpna 1968, kdy změnil předepsané čtení o milosrdném Samaritánovi a v kázání rozvinul téma, proč je správné se vůči okupantům řídit heslem: „Nepodáš, neporadíš, nepomůžeš.“ Nadějný rozběh však zarazil nástup normalizace po roce 1970. Přišel opětovný zákaz výuky náboženství mimo bedlivě kontrolované státní školy a proticírkevní represe znovu vklouzly do předsrpnových kolejí.

V obrozených Katolických novinách

Rok 1968 neznamenal probuzení jen v oblasti laické církevní hudby, ale i v dalších oblastech církevního a společenského života. Již v březnu 1968 se v bytě rodiny Kaplanových odehrála schůzka několika tehdejších nezávislejších a intelektuálně orientovaných katolických osobností (Oto Mádr, Dana a Jiří Němcovi, Václav Frei, Kudličkovi, Václav Vaško, Pavel Kuneš aj.) a sepsaly zde dopis vyzývající církevní představitele k odvaze vůči politické moci, později odeslaný biskupu Františku Tomáškovi. Vzniklo hnutí Dílo koncilové obnovy, začal vycházet časopis Via, rozvíjel se ekumenický seminář v Jirchářích a páter Vladimír Rudolf se výrazně zasloužil o likvidaci komunisty ovládaného Mírového hnutí katolického duchovenstva.

Pavel Kuneš prožil tento kvas především jako nově jmenovaný redaktor obrozených Katolických novin, které pod vedením Vladimíra Rudolfa a později jezuity Františka Mikuláška zvýšily náklad z 35 000 na 150 000 výtisků. Pavel Kuneš měl osobně na starost dětskou stránku, kam vkládal i své obrázky nebo rytmické písně a na jejíž podobě spolupracoval s velmi hodnotnou sítí spolupracovníků (Jiří Reinsberg, Jan Rybář, Vladimír Benda, Zdeněk Vodička, krátce dokonce Antonín Mandl). Pořádal zde také pravidelné soutěže pro děti, z nichž jednu vyhrál tehdy desetiletý Jiří Čunek. V červenci 1968 se pamětník spolu s třemi členy redakce zúčastnil Světového kongresu katolických novinářů v západním Berlíně.

Postupný tlak normalizační cenzury však na jaře 1970 vyústil v pozvání na Český úřad pro tisk a informace a ukončení novinářské činnosti.

Farářské nasazení pod armádním dohledem

Hlavním důsledkem normalizace bylo pro Pavla Kuneše přeložení ze společensky rozvinutých pražských poměrů do zastrčené farnosti v Klecanech. Místní kostel i fara byly polorozpadlé a nad vším bděl neustálý dohled důstojníků ze dvou místních kasáren. Na nedělní bohoslužby chodilo maximálně patnáct věřících. Pamětník však na tyto podmínky nenaříkal. Historickou faru, v níž kdysi sídlil obrozenecký kněz a spisovatel Václav Beneš Třebízský, s pomocí přátel zrekonstruoval a fotografiemi zbědovaného kostela přesvědčil okresní národní výbor o nutnosti přispět na jeho obnovu.

Postupem času začali přijíždět někteří přátelé. V roce 1972 se v Klecanech například konala svatba kontrabasisty Poutníků Rudolfa Tesárka. Úřady ale novému faráři dávaly pravidelně najevo, že je zde pouze trpěnou postavou do doby, než farnost přirozeným úbytkem věřících zcela zanikne. Vyjádřeními tohoto typu se vyznačoval zvláště krajský církevní tajemník Semínko. Ten se účastnil vikariátních konferencí, přesvědčoval kněží ke vstupu do kolaborantské organizace Pacem in Terris a vyhrožoval jim nejrůznějšími postihy.

„Okresní církevní tajemníci seděli na okrese a bez jejich vědomí se nesmělo dělat vůbec nic. Jakékoliv změny se jim musely hlásit, dovolená se jim musela hlásit, cokoliv člověk chtěl dělat mimořádného, tak pokud vůbec si na to troufl, musel mít jejich schválení. Takže já jsem třeba nemohl jet do nějakého jiného kostela a tam mít mši nebo pohřeb kromě svého obvodu nebo cokoliv jiného tam dělat,“ vzpomíná pamětník.

V osmdesátých letech se tlak komunistických úřadů nezmenšoval, spíše naopak. Přesto k Pavlu Kunešovi občas zavítaly spřízněné duše, třeba slovenští kněží z klecanských kasáren pro technické prapory nebo tehdejší voják základní služby a seminarista (nynější generální sekretář biskupské konference) Tomáš Holub. Velmi rád vzpomíná na společné modlitby duchovních různých církví za obnovu českého národa, které tajně v letech 1981–1990 organizoval evangelický farář Dan Drápal.

Mírnitel obecní „revoluce“

Demokratické změny po roce 1989 neprobíhaly v Klecanech nijak překotně. V rozhodujících úřadech seděli komunističtí důstojníci ze dvou místních kasáren a teprve v březnu 1990 došlo k sesazení předsedy MNV. K dořešení personálních otázek byla v obci svolána bouřlivá schůze v místní restauraci.

„Komunisté se stále nechtěli vzdát… a tehdy tam vznikla taková vřava, že už jsem myslel, že tam nastane pranice, tak jsem do toho poprvé vstoupil. Představil jsem se a řekl, že jsem tu jako farář už od roku 1971. Protože jinak mě lidé znali jenom z pohřbů. A myslím, že se mi podařilo je uklidnit, aby nedošlo k násilí. Řekl jsem tam, že existuje rozdíl mezi hroznou komunistickou ideologií a jednotlivým člověkem a že lidi nemůžeme všechny posuzovat stejným metrem. Že nám nezbývá, než abychom spolupracovali, jestli se tady nechceme navzájem pozabíjet.“

Studio Kamarád, náboženské vysílání… a deset kostelů!

Pracovně nejnáročnějším obdobím v životě Pavla Kuneše byl začátek devadesátých let, kdy vedle svého kněžského působení v Klecanech pracoval i jako redaktor a moderátor České televize. Jeho angažmá začalo už na přelomu listopadu a prosince 1989, kdy vystoupil v novém filmu o Svaté Anežce České, a protože televize stála i o pokračování spolupráce, Pavel Kuneš začal spolupracovat se Studiem Kamarád, konkrétně s redaktorkou Dagmar Kotmelovou. Spolu s evangelickým farářem Luďkem Rejchrtem také vystupoval v pravidelném diskusním pořadu pro středoškolskou mládež Kolik stromů bylo v ráji.

Později pamětníka pověřil kardinál Tomášek, aby za katolickou církev založil v Československé televizi křesťanské vysílání. Pavel Kuneš při tom spolupracoval s evangelickým farářem Michaelem Otřísalem, jehož do televize se stejným úkolem vyslala Ekumenická rada církví a s nímž Pavla Kuneše pojila vzájemná důvěra a přátelství. Společně se dohodli, že vysílání pojmou ve zcela ekumenickém duchu, což bylo tehdy v Evropě ojedinělé. Součástí tohoto vysílání (pořadu Křesťanská neděle) byly i diskusní půlhodinky s dětmi, které Pavel Kuneš moderoval a zval do nich děti z okolí Klecan, které znal. Téma jim někdy ani nesdělil předem, aby byly před kamerou bezprostřední.

„Dohodli jsme se, že kdokoliv přinese něco dobrého, tak to tam dáme a nebudeme rozlišovat, jestli je to katolík, husita nebo baptista. Jde nám prostě o to, abychom evangelium prezentovali lidem… Jednou jiná televizní redakce natočila film o Janu Husovi a chtěli to nejdříve promítnout Náboženské redakci, aby se k tomu vyjádřila. Michael neměl čas, tak jsem na to promítání šel já. A napsal jsem do posudku, že se mi ten film nelíbil, protože několik věcí, které považuji za velmi důležité, tam nebylo. A někdo z vedení řekl: ‚Podívejte se, my musíme mít ještě vyjádření pana Otřísala.‘ A Michael řekl: ‚Ne, on tam byl Pavel. Pavel to viděl.‘ A oni řekli: ‚No, ale my to musíme mít písemně od vás.‘ A Michael řekl: ‚Ale to není potřeba, když to Pavel napsal písemně.‘ Vzal tužku a podepsal se pod moje vyjádření, aniž ho četl, a odevzdal to. Oni žasli nad tím, že katolík a evangelík se spolu neperou a nebojují, tak nás pak často navštěvovali v kanceláři a sledovali, jak se vlastně vůči sobě chováme.“

Situace obou kolegů se ale přesto zásadně lišila. Zatímco Michael Otřísal byl kvůli své práci v televizi uvolněn z farářské služby, Pavel Kuneš musel i v době nejtěžších začátků spravovat svých deset kostelů v Klecanech a okolí. Zpětně přiznává, že byl tehdy na pokraji fyzických sil. Nakonec však krizi překonal, v televizi zůstal ještě několik let a přispěl k zakotvení křesťanské publicistiky v nově utvářeném demokratickém mediálním prostoru.

Budu tu s vámi žít a to je všechno

V roce 2000 však Pavel Kuneš stál před další obtížnou výzvou. Dostal za úkol převzít vnitřně narušenou farnost sv. Václava ve Vršovicích, kde se původní snaha bývalého kněze posílit užší vazby mezi farníky zvrhla v atmosféru sektářské nevraživosti.  

„Byl tam jeden člověk, poměrně zajímavý a důležitý, a on mně pořád kladl otázku: ‚A vy jste se ptal Pána Boha, co tady máte dělat?‘ Nebo: ‚Co vám Pán Bůh řekl na to, jak si máte počínat?‘ A neustále mi to opakoval při různých setkáních, takže jsem byl z toho vyveden z míry a říkal jsem: ‘No, já jsem sem přišel, abych tady žil s vámi, a to je všecko. Já tady budu žít s vámi.‘“

Vršovice však Pavla Kuneše nakonec přijaly, což si sám vysvětluje tím, že s nikým nebojoval, nesnažil se nikým manipulovat nebo ho nátlakem přetáhnout na svou stranu. Osobní boj s druhými považuje za směšnou věc, která se dříve či později obrátí proti svému původci.

Harmoničtější zkušeností bylo pro Pavla Kuneše jeho desetileté působení v roli učitele Náboženské nauky na Arcibiskupském gymnáziu v Praze (v letech 2001–2011). Předmět pojímal jako základní vstup do křesťanství i pro studenty z nevěřících rodin. Studenti byli vnímaví, a aby škola měla nějaké společné téma, zavedl Pavel Kuneš týdenní krátké, dvou- až pětiminutové promluvy do školního rozhlasu. Z těchto pětiminutovek následně vznikla kniha: Poznámky starého faráře aneb Milé studentstvo. Již v roce 1993 vydal Pavel Kuneš knihu pro děti s názvem Základní křesťanská poradna, která ve stylu programovaného učení odpovídá na základní otázky, které si děti i dospělí kladou o křesťanství.

Změňte smýšlení

Za klíčový moment dobrého lidského života považuje Pavel Kuneš přijetí vlastní nedokonalosti a křehkosti, která nás nutí ke skromnosti a schopnosti spolupracovat s druhými. Toto vědomí nás však nemá vést k malomyslnosti a zoufalství, ale k důvěře, že nás Bůh přijímá takové, jací skutečně jsme.

„Jádrem evangelia i prvního Ježíšova vystoupení je: ‚Naplnil se čas, přiblížilo se Boží království, změňte smýšlení a věřte evangeliu.‘ A to znamená: Přestaňte si myslet, že jste jediní chytří, přestaňte ze sebe dělat, že jste něco, přestaňte manipulovat s druhými lidmi. Uznejte, jak na tom opravdu jste, a když to zjistíte, že jste dost nemožní, věřte, že právě v této chvíli jste Pánu Bohu blízko. Nikdy mu nejste blízko do té doby, dokud neuznáte realitu vašeho života… Ve mně je nadání k dobru i ke zlu, já nejsem žádná jistá osoba, já jsem nahodilá osoba, jistá osoba je Hospodin, to si dobře uvědomuji, a proto jsem zachráněn. Tak tohle jsem já. Jsem hříšník, ale Pán Bůh mě má rád a hotovo.“

Důchod v plném provozu

V roce 2007 se Pavel Kuneš vzdal funkce faráře ve Vršovicích a ještě čtyři roky zde působil jako výpomocný duchovní. Později byl požádán, aby funkci faráře znovu přijal ve své původní farnosti v Klecanech s osmi kostely. Od roku 2012 má sice na starost pouze kostel v Klecanech, ale ani po sedmdesátce není zvyklý bránit se novým úkolům. I nadále se věnuje farníkům a dětem, vyřezává loutky, vystavuje obrazy a připravuje další knihu.

Jen přiznává, že by upřednostňoval trochu jiný model katolického kněžství, který by umožňoval důkladně vyškolit a následně vysvětit i ženaté muže, kteří o to stojí a jsou neformálními autoritami svých farností. Současný projekt takzvané obnovy farních celků, který v praxi znamená slučování farností, pro něž katolická církev nemá kněze, Pavel Kuneš s nadsázkou označuje jako „zbytečný odchod z již dobytých území“. Doufá ale, že za deset let se i v tomto směru v církvi a ve společnosti mnohé zlepší.